V minulém článku jsem vám představila program Poslání a tři ženy, které se rozhodly projít si celý 12týdenní proces a sdílet své zkušenosti s ostatními. Michaela, Radka a Kateřina chtěly zjistit a ukázat vám zda se jedná o audioknihu, která má lidem skutečně co dát.
Po měsíci práce s audioknihou Julie Mossbridge se vrací s prvními odpověďmi. A musím říct, že jejich sdílení mě překvapilo svou hloubkou i upřímností.
Ukázalo se, že hledání poslání není jen o nalezení "té pravé práce" – je to o odvaze podívat se na sebe bez filtrů. Pravda o tom, co se děje, když se odvážíte podívat na sebe bez příkras. Každá z nich objevila něco jiného, ale všechny se shodují na jednom: tahle cesta mění víc, než očekávaly. A ne vždycky příjemným způsobem.
Co přinesl první měsíc: Autentické zpovědi
Kateřina: "Z překvapení v porozumění"
První měsíc s projektem Poslání: z překvapení v porozumění
Když jsem se do projektu Poslání pouštěla, byla jsem zvědavá, možná trochu skeptická - ale rozhodně jsem nečekala, co všechno se během prvního měsíce otevře. Po čtyřech týdnech v programu už vím, že nejde jen o seberozvojovou výzvu. Je to cesta. A hodně hluboká.
Už samotný formát audioknihy mě překvapil. Je odborná, místy až vědecká -- možná někdy zbytečně složitá, jakoby si to říkalo o jednodušší podání. Ale právě tím, že mě nutí se opravdu soustředit, zapisovat si, zpomalit a ponořit se do jednotlivých témat naplno, funguje víc, než bych čekala. Je to systematická práce s myslí, která ale neztrácí kontakt s realitou. Vzniká prostor, kde se spojuje intuice s logikou. A to mě drží.
První týden jsem si vytvořila svou „vnitřní laboratoř" - prostor uvnitř sebe, kde můžu přemýšlet, pozorovat, cítit. Už jen to mi přineslo klid. A spolu s tím přišla i první velká lekce: strach ze splněných přání. Ano, i to existuje. Strach z úspěchu, ze změny, z toho, že když se něco podaří, budu muset opustit známé a bezpečné. Tahle myšlenka mě překvapila - a zároveň uklidnila. Protože jsem si uvědomila, že všechno se dá přenastavit. Že věci nejsou dané navždy. A že mám své volby ve vlastních rukou.
Ve druhém týdnu už šlo do tuhého. Cvičení na autenticitu, rychlé odpovědi bez přemýšlení, každodenní záznamy - to všechno mě dostávalo blíž k sobě. Byl to náročný týden, ale silný. Zjistila jsem, že některé odpovědi se objevují až s odstupem, že některé vhledy přicházejí zpětně. A že je v pořádku si je nechat „uležet". Tohle není sprint, ale trpělivá práce s vlastním vnitřním světem.
Ve třetím týdnu se začalo propojovat víc vrstev. Téma autority mi připomnělo dávné lekce z dětství - konkrétně větu: „Než něco zkusit a selhat, tak to radši nezkusit." Radši nevybočuj. Neriskuj. Neupozorňuj na sebe. Bylo potřeba si tuhle starou „školní lekci" uvědomit, přiznat a říct si: „Díky, ale dnes už to vidím jinak." Zároveň jsem si přiznala, že moje autorita má své hranice - nemůžu řídit druhé ani svět. Ale můžu být zodpovědná za svoje volby. A když si je dovolím, může mi to přinést klid. A možná i tiché zjištění, že už teď jsem vlastně šťastná. Jen se to někdy ztrácí v pracovním ruchu dne.
A pak přišel čtvrtý týden. Týden, kdy se to začalo celé spojovat. Všechny zájmy, směry, nápady, které se dřív zdály roztříštěné, jsem najednou dokázala vidět jako jednu cestu. Moji vlastní. A když jsem si měla zkusit pojmenovat své poslání, nebyla to taková ta "osudová chvíle s fanfárami". Spíš tiché poznání: vždyť já to vlastně vím už dávno. Jen jsem si to nechtěla přiznat. A co víc - to, co teď vidím jako své poslání, má kořeny, které sahají roky zpátky. Možná desetiletí.
To ale neznamená, že mám hotovo. Naopak - cítím, že teprve teď se otevírá další kapitola. Něco ve mně mi říká, že tohle nebylo poslední překvapení. Že projekt bude dál klást otázky, otvírat zapomenuté komnaty mysli, vybízet k odvaze a k pohybu. A já se na to těším. Protože už teď vím, že i když je tahla cesta náročná, je moje.
Michaela: "Zpomalila jsem. Ne život. Ale vnímání."
Co mi dal měsíc s audioknihou Poslání...
Za ten měsíc jsem zpomalila. Ne život. Ale vnímání.
Zjistila jsem, že spoustu věcí vím, ale teprve když si je zapíšu, vyslovím a zvědomím, začnou doopravdy působit.
Uvědomila jsem si, že i když jsem s audioknihami kamarád, tahla mě nenechá jen tak „přehrát a jít dál". Donutila mě přemýšlet. A jít hlouběji.
Naučila jsem se, že:
🔸každá volba, kterou jsem kdy udělala, měla svůj důvod - a žádná nebyla zbytečná,
🔸i čas sama pro sebe může být prázdný, pokud v něm nejsem opravdu přítomná,
🔸moje poslání se neobjevilo zčistajasna - ale skládá se z příběhů, které jsem si dřív ani nechtěla připustit,
🔸ženské vztahy, které mi dřív chyběly, dnes sama tvořím - a dává mi to hluboký smysl,
🔸všechno, co v životě dělám - práce, vztahy, rodina, seberozvoj - může směřovat stejným směrem.
Nemusí mě to trhat na kusy. Může to být jeden celek. Jedna cesta.
A víte co? Pořád nemám všechno vyřešené. Ale cítím se o kus blíž. Blíž k sobě. Blíž k tomu, co je opravdu důležité.
Před sebou mám ještě 8 týdnů. Nemůžu se dočkat, co ještě objevím.
Radka: "Vydala jsem se na nejen vnitřní výpravu"
Právě píši shrnutí mojí již měsíční cesty (4 týdny) s audioknihou Poslání od Julie Mossbridge. Na tuto cestu mě přivedla dvě přání. Jedno úplně jednoduché - chtěla jsem více poslouchat audioknihy. A druhé mnohem hlubší - touha přiblížit se profesnímu směřování, které bude vycházet z míst, kde cítím vášeň. Nechtěla jsem už jen "fungovat", ale opravdu tvořit - srdcem, s vizí, a pokud možno s lehkostí, hravostí a svobodou a vnímat smysl. Toto přání vychází z vnitra a přišlo tak nějak samo po zdravotních komplikacích. Vydala jsem se tedy na 12 týdnů trvající nejen vnitřní výpravu. Zvenčí se může zdát nenápadná, ale vevnitř je stále intenzivní, hluboká a v mnoha ohledech zásadní. Stále počítám s tím, že více viditelných změn ještě přijde.
Během prvních dní jsem si vytvořila „vnitřní laboratoř" - vizi mého bezpečného a tvůrčího prostoru, který moje mysl zasadila do přírody. Není to jen představa, ale místo, kam se dokážu vracet, vstupovat i vystupovat, být tam, tvořit a ptát se na různé otázky. Laboratoř je pro mě bezpečná, uvolněná a velmi živá. Někdy jen v tichosti pobývám, jindy si pokládám otázky, tvořím, dýchám. Přicházejí ke mně zvířata - ptáci, veverky - jako přátelský doprovod, který umocňuje pocit propojení s přírodou a se sebou.
Uvnitř této laboratoře se pohybuji velmi snadno jakožto vizuální člověk. Zjistila jsem, že často tvořím obrazně a intuitivně ještě dřív, než na to přijde "čas" v rámci nějakého úkolu v audioknize. Moje mysl zpracovává věci ve vrstvách a obrazech. Je to dar, ale také výzva - nechat myšlenky plynout, přijímat jejich jinakost, důvěřovat tomu procesu. Propouštět myšlenky, nenechat se strhnout a dopřát si trochu času k naslouchání vnitřnímu hlasu...
Původně jsem si myslela, že budu svou cestu sdílet víc -- zejména na sociálních sítích. Představovala jsem si to jednodušší. Ale narážela jsem na svoje vlastní představy, pochybnosti, potřebu dokonalosti. Ne všechno mi připadalo "dost vhodné" na sdílení. Přesto jsem sdílela zejména ve stories - to bylo přirozenější, okamžité. A teď, po čtyřech týdnech, se to mění. Mám víc nápadů, více chuti tvořit reels a věřím, že se mi to podaří převést do konkrétního vyjádření. Sdílení se pro mě začíná stávat přirozenější součástí (což byl i jeden z mých prvotních záměrů). Nicméně i tak to málo stačilo k tomu, že se mě lidé ptají co to je za knihu a vím, že si ji i někdo zakoupil.
Největší překvapení přišlo zevnitř. Uvědomila jsem si, že tato cesta je vlastně jednoduchá - a zároveň nesmírně náročná. Odkrývá člověka před sebou samým. Vede k otázkám, na které není snadné odpovědět. Vede do vrstev, které často v běžném životě míjím/e. A čím víc se nořím, tím víc cítím, že tahle práce má smysl. Je hluboká, někdy bolavá, ale pravdivá.
Zároveň se ve mně otevřelo téma strachu z úspěchu. Ne ze selhání, ale právě z toho - co když to vyjde? Co když se opravdu pohnu tím směrem, který mi dává smysl? Co když opustím komfortní zónu a začne to být skutečné? Bylo pro mě osvobozující to pojmenovat. Přiznat si, že tohle je také strach - a že je úplně v pořádku ho mít. A pracovat s tímto vědomě dál...
V této fázi vnímám i silněji svou multipotencialitu. Objevila jsem spoustu činností, u kterých se cítím autenticky, šťastně, opravdově. Zároveň to přináší roztříštěnost, protože těch směrů je opravdu hodně. Ale místo frustrace cítím radost a uvolnění. Zvolit jednu cestu není v tomto okamžiku snadné. Zatím s tím pořád pracuji, a tak vám nemohu zatím s jásotem sdělit - ano, toto je moje poslání, už to vím a budu žít! :) Upřímně na některé ty úkoly mám pocit, že potřebuji trochu více času, ale dělám vše pro to, abych se tím prokousala v daném časovém horizontu.
Celkově mám pocit, že se víc otevírám. Sobě, druhým i tvorbě. A i když vím, že bych na tuhle cestu potřebovala ještě víc času, cítím v sobě zrnka proměny. Možná nenápadné, ale skutečné. A to je pro mě dost. Děkuji, že můžu být na této cestě a jsem stále zvědavá, co mě ještě čeká.
A teď ještě shrnutí uvědomění a proměn v prvních 4 týdnech:
Vytvořila jsem si vnitřní laboratoř -- bezpečné, přírodní a tvořivé místo, kam se mohu kdykoliv vracet.
Sdílení na sítích se proměnilo -- od pochybností k větší chuti tvořit a sdílet autenticky (stále jsem na cestě).
Uvědomila jsem si, že mám strach z úspěchu -- z toho, že by to opravdu mohlo vyjít.
Moje multipotencialita mi přináší radost -- i když je cest více, nejsou nutně v rozporu. Poslání nemusí být o konkrétní činnosti, ale o tom, co chci předávat světu - to „jak" se může proměňovat.
Jsem vizuální tvůrce -- tvořím skrze obrazy, někdy dříve, než se objeví slova.
Vnímám hlubokou práci na sobě -- pomalou, ale opravdovou, která mě mění zevnitř.
Mám pocit větší otevřenosti a propojení -- se sebou, s přírodou, s tvořením
Více přemýšlím nad tím, co je pro mě platné/autentické právě v daném okamžiku.
Pokračování 👇🏼
Druhý měsíc - Druhý měsíc byl ještě intenzivnější. Místo vnitřního objevování přišla doba praktické aplikace - moment, kdy se nalezené poznatky musí stát součástí skutečného života. Ženy se učily pracovat se zlostí jako učitelkou, objevovaly své skryté dary a především zjistily, jak důležité je mít na této cestě podporu druhých.
Třetí měsíc a shrnutí - Závěrečný měsíc projektu byl snad ještě intenzivnější. Nejen proto, že se celý proces chýlil ke konci, ale hlavně proto, že se jednotlivá témata začala skládat do celku. Třetí měsíc nebyl jen o dokončení programu, ale o uvědomění si, že skutečná cesta teprve začíná.
Úvod a seznámení s Míšou, Radkou a Katkou - Seznamte se s Míšou, Radkou a Katkou, které se rozhodly sdílet svou 12týdenní transformační cestu – se všemi úspěchy, výzvami i momenty pochybností, které k autentickému hledání poslání patří.
