Po dvou měsících objevování a hledání přišel čas na závěrečnou fázi - integraci všeho, co Katka, Míša a Radka během své cesty s audioknihou Poslání objevily. Třetí měsíc nebyl jen o dokončení programu, ale o uvědomění si, že skutečná cesta teprve začíná.
Katka
Závěrečný měsíc projektu Poslání byl pro mě možná tím nejintenzivnějším. Nejen proto, že se celý proces chýlil ke konci, ale hlavně proto, že se jednotlivá témata začala skládat do celku.
V devátém týdnu jsem se ponořila do tématu propojení s „univerzem“, jak ho nazývá autorka knihy, ale každý si ho může přeložit po svém. Pro mě to byl můj osobní vztah s vesmírem. Přemýšlela jsem nad tím, co mě v životě trápí a nefunguje, a co mi tím svět kolem mě vlastně chce říct. A pak přišlo cvičení, které mě opravdu bavilo - „zvyk pozitivity“. Byl to takový malý trénink vděčnosti a pozitivního myšlení, který mi připomněl, jak silně dokáže nastavení mysli ovlivnit každodenní vnímání.
Desátý týden byl náročný, a to nejen svým rozsahem. Klidně by mohl trvat celý měsíc. Pracovalo se s tím, co do svého poslání vkládám, co mi vrací a co potřebuje, aby mohlo fungovat. A i když jsem na svém poslání už nějakou dobu vědomě pracovala, díky tomuto týdnu jsem viděla, kde mám stále prostor pro růst.
V jedenáctém týdnu přišlo krásné cvičení - sepsat deset přání, která si přeju, aby se v souvislosti s mým posláním splnila. Psala jsem úplně bez filtru - od konkrétních snů po drobnosti, které by mi pomohly cítit se ve své práci líp.
A pak dvanáctý týden. Shrnutí, uzavření, oslava. Uvědomila jsem si, že cesta, kterou jsem prošla, byla náročná právě proto, že měla strukturu a vyžadovala pravidelnou pozornost. Ale bez ní bych se tak daleko nedostala. Otevřela jsem témata, která bych jinak možná nikdy neviděla jako součást svého poslání. Ohlédnutí za celým procesem mi ukázalo, kolik vrstev hledání poslání vlastně má, a kolik z nich bych bez podpory knihy a pracovního sešitu možná ani neodkryla.
Jsem ráda za všechny otázky, které mě přiměly přemýšlet jinak. Za odpovědi, které se objevily postupně. A hlavně za to, že jsem si tenhle prostor pro hledání vůbec dopřála.
Radka
Závěrečná část mojí cesty s audioknihou Poslání mě vedla do jemnější, ale hlubší fáze. Už to nebylo tolik o hledání, jako spíš o naslouchání, vnímání a pomalém uvádění věcí do pohybu. Byly to týdny, kdy jsem se učila rozpoznat projevy svého poslání nejen uvnitř, ale i ve světě kolem mě – i když zatím jen v tichosti a náznacích.
V 9. týdnu se ozvalo něco, co jsem si na začátku cesty nepřipouštěla: nespokojenost. Nejen s tím, co se děje, ale i se samotným univerzem (tak, jak vysvětluje sama autorka této audioknihy). On to byl jeden z úkolů – uvědomit si, kde, s kým (projevy chování) nebo s čím jsem nespokojená. Snažila jsem se ji projevit, protože skrze pravdu je možné začít zkoušet nový postoj. Na to navazovaly další úkoly o praktikování pozitivního vnímání i ve chvílích, kdy se to nezdá snadné. Učila jsem se, že i nepříjemné situace mi něco ukazují – o druhých, ale hlavně o mně. Že i nespokojenost je vstupní brána k růstu. A že poznávání sebe přes reakce na ostatní je cenný zrcadlový proces.
Téma ega se mi v těch dnech také připomnělo – že hlas, který se snaží mít věci pod kontrolou, očekává určitý výsledek. Ale zároveň jsem si začala klást závazné otázky: Co bude můj další krok? Co je teď potřeba udělat, abych neustrnula? Byla to výzva k akci – ne z tlaku, ale z volání. Chci v životě spíše snadný proces, i když pomalejší.
Další týden mě pozval do konkrétnějších experimentů s mým posláním. Zkoumala jsem jeho „vstupy“ a „výstupy“. Co potřebuji, abych ho mohla žít – třeba mobil pro natáčení, klidné prostředí, čas, podporu. A co z něj může vznikat – obsah, pohyb, radost, propojení. Bylo velmi příjemné si to zapsat a uvědomit. Pochopit, že mé poslání není jen abstraktní energie, ale že má i konkrétní podobu a směr. Objevila se jasnost. Propojovala jsem minulost, přítomnost i budoucnost – v těle i ve vědomí. Sem tam se ozval odpor, ale převládla zvědavost. Otázky, které se vynořovaly, jsem si zapisovala a objevovala se mnou zůstaly – i ty, na které ještě nemám odpověď. A to je v pořádku. I nevědění je součástí procesu.
V 11. týdnu jsem se víc ladila na univerzum. Požádala jsem o podporu – a přišlo setkání s člověkem, který mi předal informaci, která doslova „zapadla“ na své místo. Byla to odpověď – přesně ta, kterou jsem možná nehledala hlavou, ale duše ji poznala. Tenhle týden mi připomněl, že nemusím všechno řídit. Že když se otevřu, život odpoví – i skrze druhé lidi.
Poslední, 12. týden, mi přinesl velké otázky. Co je vlastně moje poslání? A co je „pravá práce“? Dnes to cítím takhle: moje poslání je povzbuzovat v lidech živost a chuť k životu skrze radost, pohyb a poznávání sebe sama. Tichými, přirozenými kroky. Přes tělo, příběh, obraz. Věřím, že právě tímto způsobem mohu být oporou. Zpětně mě překvapilo, jak hluboce se mě některá témata dotkla – a jak moc zůstávají. Jak se ke mně odpovědi nehrnuly hned, ale přicházely v jemných vlnách. A hlavně to, že nakonec vůbec nemusím spěchat. Teď cítím větší klid. Méně tlaku. A přesto větší vnitřní sílu. Vím, že žít sebe sama je důležité – ale že se to může dít s něhou, krok po kroku.
Tahle cesta nekončí. Ale něco se ve mně posunulo. A i když ještě hledám formy, jak se moje poslání bude ve světě projevovat, cítím, že už je přítomné. Že žije. A že mu mohu důvěřovat.
Co zůstává, když cesta končí?
Dokončit dvanáctitýdenní program je jen začátek. To nejcennější přichází až ve chvíli, kdy se ohlédnete zpátky a uvědomíte si, co všechno se během těch měsíců změnilo.
Každá z nich našla něco jiného, každá prošla jinou cestou. Ale všechny došly ke stejnému závěru: hledání poslání není o tom najít jednu správnou odpověď. Je to o tom naučit se důvěřovat sobě a odvážit se být autenticky sám sebou. Jaké jsou konečné verdikty Míši, Katky a Radky na audioknihu Poslání?
Míša
Když jsem se zapojila jako dobrovolnice do projektu s ProgresGuru.cz, brala jsem to jako příležitost vyzkoušet něco nového. Dvanáctitýdenní program založený na audioknize Poslání od Julie Mossbridge mě zaujal hlavně tím, že nesliboval rychlé odpovědi, ale spíš hlubší porozumění sobě. A to mi v tu chvíli dávalo smysl.
Co jsem ale nečekala, bylo, jak osobní a transformační tahle zkušenost ve skutečnosti bude. Každý týden na mě čekalo jedno téma, několik otázek a výzev. A i když se to na první pohled může zdát málo, právě tahle jednoduchost v kombinaci s pravidelností udělala překvapivě velký rozdíl.
Jak to celé probíhalo?
Jednou týdně jsem si pustila novou kapitolu. Poslech trval zhruba půl hodiny, ale myšlenky, které ve mně vyvolal, jsem si nosila i celé dny. Autorka nemluvila ve frázích. Nepřikazovala. Neříkala: „Takhle to musíte dělat.“ Spíš nabízela prostor. Otázky. Pohledy, které mě vedly vlastní cestou.
Některé týdny jsem si psala poznámky, jiné jsem jen nechala doznívat. Někdy jsem měla potřebu to probrat s ostatními, jindy jsem to všechno nechala doznívat v sobě. Nebyla to cesta k tlaku a výkonu, ale k vědomé pozornosti – k tomu, co se děje uvnitř.
Co mi to přineslo?
Větší jasnost.
Začala jsem si klást otázky, které jsem dlouho obcházela. Ne proto, že bych na ně neznala odpověď – ale protože jsem se jich bála. Co vlastně chci? Co je moje? Kde se jen přizpůsobuju okolí? Díky tomu jsem dokázala některé věci pustit a v jiných se konečně opřít sama o sebe.
Důvěru.
Nejen v druhé lidi, ale především v sebe. V to, že nemusím mít všechno naplánované do detailu. Že i když nevím přesně, kam dojdu, můžu se spolehnout na svůj vnitřní kompas. A že i nejistota může být plodná, když jí dám prostor.
Laskavost k sobě.
Tenhle bod pro mě byl možná nejzásadnější. Přestala jsem se tak často tlačit do výkonu. Začala jsem si víc všímat, kdy jedu na setrvačnost, a kdy opravdu chci. Dovolit si odpočívat, nebýt dokonalá, nebýt k dispozici všem – to pro mě bylo nové. A osvobozující.
Odstup.
V průběhu programu jsem se naučila dívat se na svůj život a práci víc z nadhledu. Nehodnotit se tvrdě, ale všímat si, co funguje a co už ne. Audiokniha mi pomohla znovu propojit každodenní rutinu s tím, co má pro mě hlubší smysl.
Co nebylo úplně snadné
Byly týdny, kdy jsem měla chuť úkol „nějak odklikat“. Rychle poslechnout, říct si „jojo, dává smysl“ – a jít dál. Ale právě v těch chvílích, kdy jsem cítila největší odpor, jsem nakonec objevila to nejdůležitější. Často to nebylo o nových informacích, ale o tom, že jsem si konečně přiznala něco, co už jsem vlastně dávno věděla.
Taky nebylo jednoduché připustit si, že některé moje vnitřní dohody už neplatí. A že mám právo je změnit. Dřív bych si to možná vyložila jako selhání. Teď vím, že je to růst.
Doporučila bych to i vám?
Rozhodně ano. Ale ne ve smyslu „poslechněte si to a za 12 týdnů budete vědět, co se svým životem“. Spíš jako nabídku. Jako bezpečný rámec pro lidi, kteří chtějí jít víc do hloubky. Kteří tuší, že potřebují změnu, ale nechtějí skákat do dramatických rozhodnutí. Kteří hledají smysl, ale už nevěří na univerzální návody.
Audiokniha Poslání mi nepřinesla jednu finální odpověď. Ale přinesla mi větší klid. Uvědomění. Schopnost vnímat každodenní momenty jinak. A hlavně – chuť zůstat v kontaktu sama se sebou.
Pokud máte pocit, že se v životě trochu ztrácíte, nebo jen potřebujete znovu slyšet svůj vlastní hlas… možná je tohle ta správná cesta. Pomalu, po týdnech. Bez tlaku. S respektem k sobě.
Katka
Když se řekne „najít své poslání“, zní to trochu jako klišé z motivačních knížek. Ale co se stane, když tuhle větu vezmete vážně a rozhodnete se jí dvanáct týdnů skutečně žít?
Přesně to jsem udělala. Vydala jsem se na cestu podle audioknihy Poslání. A i když jsem zpočátku měla pochybnosti - o sobě, o formátu, o celém konceptu - už po pár dnech jsem pochopila, že tohle nebude jen povrchní cvičení. Tohle bude výprava do hloubky. A že se mě to bude týkat víc, než bych si kdy připustila.
Vnitřní laboratoř
Jedním z prvních úkolů bylo vytvořit si tzv. vnitřní laboratoř. Prostor v sobě, kam se budu po celou dobu vracet. Zpočátku to znělo trochu abstraktně, ale ve chvíli, kdy jsem se začala opravdu koncentrovat, psát, odpovídat na otázky, které mě nutily být k sobě upřímná, jsem pochopila, proč je to důležité. Ta laboratoř se stala mým klidovým bodem. Pevným místem, kde není třeba nic dokazovat, jen pozorovat, cítit a být.
Struktura projektu
Co mě během programu zaujalo a čemu připisuji velkou zásluhu na tom, že jsem opravdu vydržela až do konce, je promyšlenost. Audiokniha a pracovní sešit tvoří pevný rámec, který nedovolí příliš uhnout. A to je dobře. Kdyby bylo všechno volné a neuchopitelné, nejspíš bych se ztratila. Díky přesnému vedení, jasným krokům a zároveň prostoru pro vlastní tempo jsem se mohla opakovaně vracet k tomu, co potřebuju. Víc než „instantní odpovědi“ mi projekt přinesl proces, který má smysl.
Očekávání vs. realita
Přiznám se, že jsem čekala víc jednoduchých „aha momentů“. Místo toho přišlo něco jiného a mnohem cennějšího. Pozvolné skládání střípků, někdy zmatené a bolestivé, jindy uklidňující. Nešlo jen o hluboké myšlenky, šlo o každodenní drobnosti, ve kterých se začalo zobrazovat, co je pro mě opravdu důležité. Někdy stačilo jedno cvičení a najednou jsem se přistihla, že celý den vnímám jinak.
Hlubší smysl
Nebudu tvrdit, že všechno bylo příjemné. Některá témata mě zaskočila, třeba práce se zlostí, návraty do dětství, přiznání si vlastních vzorců, pochybností nebo vnitřních odporů. Ale právě tohle jsou momenty, kdy projekt ukázal svou sílu. Nedal mi povrchní řešení, jak se nepříjemným emocím vyhnout. Nabídl mi způsob, jak s nimi bezpečně pracovat. A to mi zpětně dává možná největší smysl.
Podpora okolí
Jedním z úkolů bylo vytvořit si „kruh poslání“. Mít alespoň jednoho člověka, se kterým budu sdílet svou cestu. Tenhle prvek vnímám jako velmi silný. Nešlo o koučink, mentoring ani hodnocení. Jen o sdílenou přítomnost. A právě ta se v určitých chvílích ukázala jako rozhodující. Vědomí, že někdo ví, že právě teď procházím něčím důležitým, mě hodně pomáhalo.
Ze snů k praxi
Čím víc se blížil závěr, tím víc šel projekt do konkrétna. Záměrně se vyhýbal tomu, aby člověk „našel odpověď a bylo hotovo“. Místo toho mě vedl k tomu, abych pochopila, jak moje každodenní potřeby, vztahy, zvyky i emoce souvisí s tím, co nazývám posláním. Nešlo jen o inspiraci, šlo o uvádění do života.
Zásadní poznání
Jedním z největších překvapení pro mě bylo uvědomění, že to, co hledám, už vlastně žiju. Možná nepojmenovaně. Možná ne úplně vědomě. Ale ty stopy tam byly. A byly tam dlouho. Jen jsem si je nedovolila spojit. Celý projekt mi pomohl je vidět a přijmout. Ne jako něco, co jednou začne. Ale jako něco, co už dávno je a teď na tom můžu pracovat.
Co mi tenhle projekt dal?
Strukturu. Upřímnost. Zastavení. Propojení. A hlavně odvahu podívat se dovnitř sebe, i když to není vždycky pohodlné. Co mi vzal? Možná iluze, že poslání musí přijít jako „blesk z čistého nebe“. Nepřišlo. Přišlo potichu. A vlastně jsem ho znala už dávno. Jen jsem mu musela dát prostor, aby se mohlo ukázat.
Doporučila bych tento projekt? Ano, ale s důležitým dodatkem. Toto není instantní řešení. Je to práce. Místy náročná, někdy až nečekaně hluboká. Ale pokud hledáte způsob, jak se opravdu potkat se sebou, nejen teoreticky, ale prakticky, může to být silný nástroj. Není to o velkých slovech. Je to o klidné, systematické práci s vlastní myslí, emocemi, vzpomínkami a vizí budoucnosti.
Radka
Tahle cesta pro mě nezačala velkým rozhodnutím, ale spíš tichým voláním. Cítila jsem, že potřebuju změnu, hlubší smysl, propojení se sebou a tím, co mám skutečně dělat. Audiokniha Poslání od progresguru.cz ke mně přišla ve správný čas – a spolu s ní i výzva: věnovat 12 týdnů sobě, svému vnitřnímu hlasu, svému „proč“.
Co jsem tehdy nevěděla: že to nebude jen poslech. Že mě to provede vrstvami sebe sama, objevováním i nevědomého. Že to bude cesta důvěry, vystupování ze starých vzorců, zranitelnosti, objevování darů – a že z toho všeho začnu stavět něco nového.
Od začátku jsem si odpovědi zapisovala do pracovního sešitu, který je k audioknize přiložen. Ten se stal mým průvodcem. Pomáhal mi vidět věci v souvislostech, vracet se, přemýšlet i cítit hlouběji. Zápisky, ke kterým jsem se mohla vracet, když jsem se cítila zmateně nebo jsem si potřebovala něco připomenou či více prozkoumat.
První týdny byly hodně o tichu, naslouchání, a hlavně o vytvoření mé vnitřní „laboratoře“ – pro mě je to místo v přírodě, které existuje jen uvnitř mě. Místo, kam jsem mohla chodit, když jsem potřebovala klid, odpovědi, nebo jen být. Byla to velmi vizuální a smyslová zkušenost. A právě tam jsem si uvědomila, jak moc jsem vizuální člověk. Tvořím v obrazech, symbolech, v pohybech.
Vnitřní laboratoř se mi do dalších týdnů stala osobní „kotvou“. Zároveň se mi otevřelo jedno velké téma – strach z úspěchu. Ne z toho, že něco nevyjde, ale z toho, že by to mohlo vyjít. Že bych skutečně mohla žít své poslání. Že bych mohla být vidět. A že by to znamenalo něco opustit – staré pohodlí, známé zmatky. To byl pro mě silný moment pravdivosti.
Další týdny přinesly propojení – konkrétně kontakt s člověkem, který se stal mým „kruhem poslání“. Byla to zkušenost hluboké důvěry. Vyměňovaly jsme si podporu, naslouchaly si, zrcadlily si, jak to vidíme – a bylo to nesmírně léčivé. Poprvé jsem si dovolila být viděná nejen sama sebou, ale i druhým člověkem, který mě nehodnotil, ale vnímal.
Začala jsem víc pracovat se sebeláskou. Téma, které už jsem mnohokrát otevřela, ale tentokrát šlo hlouběji. Učila jsem se milovat svoje slabosti – ne je tolerovat, ale opravdu je přijmout jako spojence. Učila jsem se vnímat, že moje „nedokonalosti“ jsou vlastně branou k autentičnosti.
A zároveň se začaly rýsovat moje dary. Nejen intelektuálně, ale prožitkově. Vizualita. Vnitřní prostor. Naslouchání. Empatie. Citlivé vyjadřování. Multipotencialita (což je někdy těžké brát jako dar). Tvořivost. Vhled. Začala jsem si tvořit vlastní uživatelskou příručku – co potřebuju, když se odpojím, co mi pomáhá se vrátit, co mě živí.
A pak přišla akce. Skutečný krok do hmoty. Přihlásila jsem se do intenzivního kurzu lektorky pilates – což je něco, co jsem si dlouho přála, ale zároveň mě to naprosto vyvádí ze známých vod. Je to praktické, fyzické, náročné, ale cítím, že je to přesně ono. Místo, kde se moje poslání může začít projevovat. Ne jako „velký plán“, ale jako každodenní kontakt s tělem, dechem, lidmi. Ještě mě čeká státní zkouška – ale to nejdůležitější už jsem udělala: řekla jsem ano a šla do toho. Těším se, kam mě tato cesta zavede dál.
V 11. týdnu jsem se více ladila na univerzum. Požádala jsem o pomoc. Podporu. Znamení. Odpovědi. Některé přišly hned, jiné čekají na svůj čas. Ale vnímám, že se něco mění. Že i když nejsem „hlasitě vidět“, něco ve mně se projevuje nově. Pomalu. Po svém. Moje projevení zatím není bouřlivé – ale je. A možná právě tím, že je jemné, je skutečné.
Ve 12. týdnu přicházejí ty největší otázky. Co pro mě znamená poslání? Možná je to žít pravdivě. Přirozeně. S důvěrou. Propojovat. Tvořit. Učit se, milovat se. Cítit, že jsem doma v tom, co dělám. Můj nejranější záblesk žití poslání? Moje poslání dnes? Přinášet krásu, propojení, laskavost – skrze pohyb, slovo, dotek, obraz.
Kdybych mohla navštívit sebe v minulosti, asi bych si řekla: „Neboj se být jiná. Tvoje citlivost není slabost. Tvůj svět je dar. A všechno přijde včas. A i když nemáš podporu buď sama sebou.“ A pokud bych ztratila důvěru ve svou pravou práci? Vím, že se můžu vrátit do své laboratoře. Do ticha. K dechu. K pohybu. K přírodě. K sobě. Oslava této cesty mě teprve čeká. Možná nebude hlasitá. Možná to bude jen večer se svíčkou, teplým čajem a papírem, kam si napíšu: Děkuju. Nejen za to, co jsem zvládla, ale i za to, co jsem se naučila pustit.
A moje závazky do dalších dní? Pokračovat v cestě, kterou jsem začala – i když bude jiná, než jsem si představovala. Vracet se k sobě, když se ztratím. Důvěřovat procesu. Žít pravdivě, i když to znamená být zranitelná. Nečekat na dokonalost, ale tvořit z místa, kde právě jsem. Být víc „já“ – a méně tím, co si myslím, že „bych měla být“. A připomenutí krásného sdílení, které padlo v samotné audioknize: Na smrtelné posteli se nás Bůh nebude ptát, proč jsme nebyli někým jiným. Ale proč jsme nebyli více sami sebou. A já chci být právě taková, jaká jsem. Protože jen tak můžu přinést svůj jedinečný dílek do kruhu, kterým jsme všichni spojeni.
Děkuji za tuto cestu. Děkuji za tuto zkušenost. Děkuji za samotnou možnost na tuto cestu vůbec vstoupit. Byla to hluboká výprava – a i když krásná, nebyla vždy snadná. Nejméně lehké to pro mě bylo po praktické stránce – časově. Poslední letní týdny byly náročné, a právě tehdy bylo občas těžké držet tempo. Ale zpětně si říkám, že to tak možná mělo být. Že i to je součástí – naučit se ladit s vlastním rytmem a nebát se ho následovat.
Každému, kdo se na tuto cestu vydá, bych chtěla předat jedno malé povzbuzení: není nutné striktně držet tempo týden po týdnu. Důležitější než dokonalost je pokračovat. A dopřát si čas – tam, kde ho tělo, duše nebo život potřebují. Někdy je lepší některé otázky nechat déle doznívat. A někdy naopak přijde odpověď hned. Obě možnosti jsou v pořádku.
Audioknihu Poslání srdečně doporučuji všem, kdo v sobě cítí vnitřní hledání – ať už hledají konkrétně své poslání, nebo jen touží více porozumět sobě, naladit se na to, co v sobě nosí, co se chce projevit. Pomůže vám objevit něco nového – a možná i něco starého, na co jste už zapomněli.
Držím nám všem palce. Ať máme odvahu být víc sami sebou. Ať se nebojíme zkoušet, tápat, tvořit. Ať nezapomeneme, že všechno má svůj čas – a že i pomalý krok je stále krok.
