Pokud nebudete schopni snášet bolest, pak nebudete žít plným životem. Existuje velmi mnoho variant této skutečnosti. Jestliže jste plaší a vyhýbáte se lidem, ztratíte vitalitu, která vychází z vědomí, že jsme součástí společenství. Pokud jste tvořiví, ale nejste schopni snášet kritiku, nedokážete své nápady prodat. Jestliže chcete vést lidi, ale neumíte se jim postavit, nikdo vás nebude následovat.
Zóna pohodlí má vašemu životu zaručit bezpečí, ale ve skutečnosti vás brzdí v rozletu
Většina z nás v této komfortní zóně uvízla. Abychom mohli mít prospěch z nekonečných možností, které nám život poskytuje, musíme se odvážit vykročit z ní ven. První věc, se kterou se setkáme, je bolest. Protože nevíme, jak skrze ni projít, pospícháme zase rychle zpátky do bezpečí. Americký esejista a básník 19. století Henry David Thoreau napsal:
„Život většiny lidí je tiché zoufání. Do hrobu jdou s písničkou, která zůstala v nich.“
Je tragédie zemřít, aniž bychom zazpívali svou píseň. A co hůř – můžeme si za to sami, protože sami sobě ordinujeme mlčení. Ani tehdy, když víme, že platíme takovou strašlivou daň, zónu pohodlí neopustíme. Proč?
Protože nás zdržuje klasická moderní slabost: potřeba okamžitého uspokojení. Zóna pohodlí nám poskytuje příjemné pocity okamžitě. Kdo by se staral o to, jakou cenu zaplatí v budoucnosti? Zúčtování však přijde a přinese s sebou tu nejhorší bolest ze všech – vědomí, že jsme svůj život promarnili.
Vyžadujeme okamžité uspokojení
Jako společnost se učíme předpokládat, dokonce vyžadovat, okamžité uspokojení. A máme neuvěřitelnou schopnost tuto slabost zdůvodňovat. Namísto přiznání, že se vyhýbáme bolesti, říkáme si, že jsme geniální. Končíme s pokřiveným pohledem na svět a vyhýbáme se bolesti s představou, že děláme něco správného, dokonce odvážného a idealistického. A to je ze všeho nejhorší – lžeme sami sobě. Změna není možná.
Vaše komfortní zóna možná není tak vyhraněná jako u ostatních, ale určitě nějakou máte – všichni ji máme. Zkuste tu svou zjistit prostřednictvím následujícího cvičení:
Zaměřte se na něco, co neradi děláte. Může to být cestování, poznávání nových lidí, rodinné sešlosti atp. Jak si organizujete život, abyste se této činnosti vyhnuli? Představte si, že daný vzorec je jakési útočiště, v němž se schováváte. To je vaše zóna pohodlí. Jaký z ní máte pocit?
Pravděpodobně vám připadá, že jste na bezpečném a známém místě, bez bolesti, kterou život přináší. Toto cvičení vám téměř dokonale odhalí zónu pohodlí, nicméně stále ještě v ní nenajdete jednu důležitou přísadu. Možná to bude vypadat zvláštně, ale pouze vyhnout se bolesti je pro nás málo. Bolest musí být nahrazena potěšením.
A potěšení hledáme v nekonečném množství návykových aktivit: v surfování po internetu, v drogách a alkoholu, v pornografii. Dokonce i manické hráčství či nakupování jsou potěšením svého druhu. Všechny tyto druhy chování jsou velice rozšířené – jako celek jsme se stali kulturou vyhledávající zónu pohodlí.
Závislé chování se stalo součástí každodenního života. Někteří z nás chodí každý večer se stejnými přáteli na skleničku a na pizzu a společně hrají videohry. Tyto chvíle popisují, jako kdyby se přesunuli do jiného vesmíru: „Bum – a zbytek světa zmizí.“ Tento jiný vesmír bývá přirovnáván k příjemné teplé lázni, jako kdybyste se na chvíli ocitli zpět v děloze. Činnosti typu „teplá lázeň“ nás dále mrzačí. Čím více se noříte do teplé lázně, tím méně jste ochotni snášet studenou sprchu reality.
Položte si otázku, jaké jsou vaše činnosti typu „teplá lázeň“. Čím častěji tomuto vnitřnímu impulzu podléháte, tím pravděpodobnější je, že si tak vytváříte zónu pohodlí. Nyní zkuste následující cvičení:
Představte si, že vás přitahuje některá z výše uvedených aktivit. Představte si, že potěšení, které cítíte, vás přenese do jiného světa. Jak to ovlivní vaši cílevědomost?
Vyšší síla: Pohyb vpřed
Jen málo vzácných jedinců odmítne žít omezeným životem. Probojují se obrovským množstvím strachu – od strachu z odmítnutí a selhání až po kratší okamžiky rozpaků a úzkosti. Dokážou také ovládnout nepříjemnosti, které si žádá osobní disciplína, a donutí se dělat věci, o nichž všichni víme, že by se dělat měly, ale neděláme je – jako je cvičit, správně se stravovat a dodržovat jistý řád. Protože se ničemu nevyhýbají, mohou se probojovat ke svým nejvyšším cílům. Jako by byli mnohem živější než my ostatní.
Mají cosi, co jim dává sílu vydržet – vědomí cíle. Všechno, co dělají dnes, bez ohledu na to, jak je to bolestivé, má svůj smysl v souvislosti s tím, jak si představují svoji budoucnost, jaký mají cíl. Váhavý člověk se stará pouze o okamžité uspokojení a za svou budoucnost nebere žádnou zodpovědnost.
Vědomí cíle nedosáhneme tím, že o něm budeme přemítat. Je potřeba vynaložit jisté úsilí, které nás vede do budoucnosti. V okamžiku, kdy se onou činností zabýváte, aktivujete sílu mnohem mocnější, než je touha vyhnout se bolesti. Nazýváme ji síla pohybu vpřed.
Síla pohybu vpřed je první ze čtyř vyšších sil, o nichž pojednávají Phil Stutz a Barry Michels v audioknize Nástroje. Říkáme jim „vyšší“ síly, protože pocházejí z úrovně, na níž vesmír řídí, tvoří a poskytuje tajemnou moc. Tyto síly jsou neviditelné, ale jejich účinky můžete pozorovat všude kolem.
