Kdy jste naposledy řekli pravdu?
Vzpomínám si přesně na ten moment, kdy mi to došlo. Stála jsem v kuchyni, krájela cibuli a do sluchátek mi Brad Blanton v podání Jiřího Schwarze tvrdil, jak moc jsme všichni prolhaní.
A já jsem si spočítala, že jen toho dopoledne jsem řekla minimálně pět lží. Drobných. Milosrdných. Automatických.
"Ne, vůbec mi to nevadí." "Jasně, určitě se sejdeme." "V pohodě, děti rozvezu já." "Sluší ti to."
A s každou z nich jsem jen vybruslila ze situace. Abych byla milá. Abych nikoho neurazila. Aby všechno bylo "v pohodě".
Ale nebylo to v pohodě. Vůbec ne.
To vězení, o kterém nikdo nemluví
Brad Blanton je psychoterapeut s čtyřiceti lety praxe, čtyřmi manželstvími a spoustou vlastních průšvihů. Není guru na piedestalu. Je to chlap, co si prošel peklem neupřímnosti – a našel cestu ven.
A tohle vám řekne na rovinu: Vaše únava není od práce. Vaše úzkost není bez důvodu. Vaše vyhoření není náhoda.
Je to od toho neustálého lhaní.
Od toho, že žijete v jednom obrovském mentálním vězení, kde musíte každý den:
Pamatovat si, co jste komu řekli
Udržovat všechny ty verze sebe pohromadě
Předstírat, že je všechno v pořádku
Hlídat si, co můžete říct a co ne
Být pořád "milý" a "v pohodě"
Váš mozek běží naplno jen proto, aby udržel tu fasádu. A vy se divíte, proč jste pořád vyčerpaní.
Co by se stalo, kdybyste z toho vězení vystoupili?
Náhle byste měli energii. Nemuseli byste si pamatovat, co jste komu řekli. Vaše vztahy by byly skutečné, ne jen slušné. A konečně byste mohli být sami sebou.
Malé lži, velké následky
Blanton popisuje, jak to začíná. Jako děti vidíme maminku, jak pláče, ale říká "jsem v pořádku". Vidíme tátu naštvaného, ale tvrdí "nic se neděje". Učíme se, že pravda není bezpečná.
Ve škole nás to učí dál: "Líbí se ti ta holka z lavice?" – "Ne!" (i když ano, ale spolužáci by se smáli). "Rozumíš tomu?" – "Jasně!" (i když vůbec ne, ale nechcete vypadat hloupě). "Máš rád týmové projekty?" – "Samozřejmě!" (i když děláte všechno sami a nenávidíte to).
A pak to pokračuje celý život:
Kamarádka vás poprosí, jestli můžete hlídat – "jasně, v pohodě," i když už toho máte dost. Šéf se zeptá, jestli můžete zůstat déle – automaticky kývnete, i když jste na pokraji vyhoření. Partner chce jet k rodičům potřetí za měsíc – usmíváte se, i když potřebujete víkend pro sebe.
Vrstva za vrstvou. Lež za lží. Maska za maskou.
A najednou jste dvacet let v partnerství a ten člověk vedle vás vůbec nezná toho skutečného uvnitř vás. Nezná vaše strachy ani vaše tajné touhy. Neví, co vás bolí ani co vás rozechvívá radostí.
Protože vy jste mu to nikdy neřekli a on neměl šanci to zjistit.
A teď si položte otázku: Kolik vztahů ve vašem životě je skutečných? A kolik je jen... slušných?
Co se stane, když přestanete lhát
Po několika kapitolách jsem se rozhodla, že to zkusím. Začala jsem malými pravdami.
„Sluší mi ten kabát?"
Místo automatického "jasně, super" jsem řekla: "Upřímně? V tomhle vypadáš, že máš deset kilo navrch. Co třeba tohle?"
Zaskočený pohled kamarádky mluvil za vše, nečekala to a ten kabát se jí fakt líbil. Chvilku bylo ticho. Pak si oblékla ten druhý. "Wow, to je fakt lepší. Díky!"
Konečně jsem jí byla užitečná. Ne jen milá.
„Dáme si sklenku vína?"
Další zákeřná otázka. Většinou řeknu jo, i když vím, že už nechci pít, nebo prostě nemám chuť. Tentokrát jsem řekla: "Dneska ne, nechce se mi. Ale klidně si dej, pokud chceš."
A bylo to v klidu. A cítila jsem se svobodně — nemusela jsem nic vysvětlovat, omlouvat se, vymýšlet výmluvy. (Tady musím říct, že jsem čerpala z knihy Euforie, ale ono to s sebou všechno souvisí — umět říct ne alkoholu je vlastně taky o upřímnosti k sobě.)
Kamarádka, která mluví jen o sobě.
Řekla jsem kamarádce, že mě mrzí, když pořád mluví jenom o sobě a nezeptá se, jak je mi. Že ji ráda vyslechnu, ale občas bych se ráda svěřila i já.
Zamyslela se a omluvila se. Od té doby se náš vztah změnil k lepšímu. Konečně jsem měla pocit, že v něm nejsem jen kulisa.
Ty prokleté dětské kroužky.
Řekla jsem partnerovi, že potřebuji, aby se více zapojil do rozvážení dětí do kroužků nebo z nich. Ve dnech, kdy má každé z našich tří dětí kroužek na jiném místě a v jiný čas, to prostě sama nezvládám.
Souhlasil. A vlastně jsme se shodli, že některé věci je potřeba nastavit lépe. Místo naštvané mámy, co si myslela, že všechno táhne sama, jsme najednou fungující tým.
Víkend bez sociálních sítí.
„Víš co? Měli bychom odjet na víkend jen my dva. Žádný internet, žádná televize, jídlo si objednáme.“ Vypadal nadšeně — až na tu televizi. „To fakt ne, to bych nevydržel.“ A bylo super se takhle podělit, co by kdo chtěl a jak to udělat, aby to fungovalo pro oba. A mě došlo, že bez telky bych to nedala taky, ups.
Nakonec jsme strávili víkend v Beskydech, vyšli na Lysou horu, koukali na filmy zamuchlaní pod dekou, jídlo až pod nos a sociální sítě jsme vypnuli. A víte co? Byl to nejlepší víkend za poslední měsíce. Protože jsme konečně řekli nahlas, co chceme — a pak to prostě udělali.
Ano, je to někdy nepříjemné
Nebudu lhát (vidíte, jak to funguje?) – ne vždycky to dopadlo dobře.
Jednou jsem známé řekla, co mi vadí na tom, jak mluví o svém partnerovi. Urazila se. Týden se mnou nemluvila.
Ale víte co? I to bylo lepší než tiché dušení se vlastními pocity. Protože aspoň jsem věděla, na čem jsem. A mohla s tím pracovat.
Upřímnost bez empatie je krutost. Musíte říct pravdu ve správný moment, správným způsobem. A s tím přichází odpovědnost.
Ale když to zvládnete, otevře se před vámi úplně jiný život.
Proč tohle potřebujete slyšet právě teď
Blanton je někdy arogantní. Drsný. Plný sprostých slov. Jsou pasáže, kdy jsem ho chtěla praštit, ale i kde jsem se vážně pobavila.
Ale víte proč to píše takhle? Protože slušná verze by vás neprobudila.
Kdyby byl jen milý a vstřícný, jen byste kývali hlavou – a nic byste nezměnili.
Takhle vás to štípne. Naštve. Probudí.
A možná právě proto vás ta změna čeká.
Nemusíte souhlasit se vším
A ještě něco důležitého – tahle audiokniha není žádná bible. Není to mantra, podle které byste měli žít. Je to jeden úhel pohledu. Jeden způsob, jak přemýšlet o životě a vztazích.
Já si z ní odnáším svoje "něco". Stejně jako si odnáším "něco" z jiných audioknih, článků, rozhovorů, životních zkušeností. Skládám si svou mozaiku toho, jak chci žít. A Blantonova Radikální upřímnost je teď jeden z těch dílků, který mi sedl.
Nemusíte souhlasit se vším. Nemusíte to brát doslova. Ale může vás to inspirovat k zamyšlení. K tomu, abyste se podívali na svoje vztahy, na svou komunikaci, na to, kolik pravdy si dovolujete říkat.
Co vám tohle přinese
Představte si, že:
Nemusíte si pamatovat, co jste komu řekli
Máte energii, kterou vám teď žere předstírání
Vaše vztahy jsou konečně skutečné, ne jen slušné
Lidé kolem vás znají toho skutečného vás
Nemusíte být pořád "v pohodě"
Můžete říct "ne" bez výčitek
Konečně se cítíte svobodně
Tohle není teorie. Tohle funguje.
Já jsem to zažila. A už vím kolik energie jsem plýtvala tím, že jsem byla "milá" místo upřímná.
Zkuste to. Bojte se. Udělejte to stejně.
Tahle audiokniha není pro všechny:
❌ Pokud jste v toxickém vztahu – nejdřív se z něj dostaňte
❌ Pokud máte úzkostnou poruchu – promluvte si s terapeutem
❌ Pokud hledáte výmluvu, jak být krutí – tohle není ono
✅ Ale pokud máte pocit, že žijete vedle sebe
✅ Pokud vás unavuje to neustálé předstírání
✅ Pokud chcete, aby vás lidé konečně poznali
✅ Pokud chcete přestat být "milý" a začít být skuteční
Pak je tahle audiokniha přesně pro vás.
Nezačnete hned zítra říkat všechno všem. Ale začnete víc vnímat ty chvíle, kdy lžete. Začnete se ptát: "Co by se stalo, kdybych řekla pravdu?"
A možná zjistíte, že se nestane nic hrozného.
Možná zjistíte, že konečně začnete žít.
Audioknihu namluvil Jiří Schwarz a jeho hlas je k téhle knize jako stvořený. Charismatický, drsný, intimní. Když poslouchám, úplně si představuju, že je to Blanton sám. Ten hlas dodává těm ostrým pravdám takovou sílu, že by v obyčejném textu možná ztratily.
"Co je ta jedna věc, kterou už dlouho někomu chcete říct, ale nemáte odvahu? Co by se stalo, kdybyste ji řekli zítra?"
