Styl učení (learning styles, Lern stile) by se dal charakterizovat jako „individuálně odlišný a vnitřně jednotný způsob výběru, preference a kombinování dílčích prvků a postupů“. Další definicí je tato: „učební styl je způsob, jak člověk vstřebává a zpracovává nové informace, a jak si je pamatuje“. Každý člověk je tedy svébytná bytost s individuálními učebními potřebami a má svůj jedinečný učební styl, který během studia na škole, nebo během svého dalšího sebevzdělávání, upřednostňuje. Proto se každý člověk učí jinak. A to nejen z hlediska obsahu učení, ale i z pohledu metod a forem učení se, z pohledu didaktických materiálních pomůcek atd. Záleží tak na každém člověku zvlášť, jak si svůj plán svého vzdělávání se uspořádá. Tato schopnost osvojení si svých vlastních stylů učení velmi často vychází z tzv. metody pokus – omyl, tedy sami si touto metodou vytváříme své vlastní unikátní styly učení. Platí zde ale jedna hlavní zásada – vzdělávání se by člověku mělo přinášet radost a dobrý pocit, že dělá něco sám pro sebe. Na závěr pokládám za nutné podotknout, že:
Individuální potřeby studenta nebo dospělého člověka by měly být respektovány během jakéhokoliv procesu vzdělávání, tedy jak ve školním prostředí, tak i v rámci firemního vzdělávání.
Jaké tedy rozlišujeme styly učení?
Vnímání, zpracování, zapamatování a organizování informací je tedy pro každého člověka odlišné. Variabilita je především v tom, že ne každý se učí stejným, nebo alespoň podobným způsobem. Styly učení jsou sice považovány za stálý a neměnný rys osobnosti, ale dnešní názory mluví i o určité variabilitě u jednotlivců. 12 Proto se mnoho výzkumů také zabývalo a stále ještě zabývá tím, zda se styly učení během našeho života mění a prolínají. Bylo zjištěno, že např. u vysokoškolských studentů se styly učení mění v závislosti na tom, v jaké formě jsou požadovány jejich znalosti.
Přirazení k jednotlivým stylům tedy není striktní. Styly se můžou prolínat a jeden styl může doplňovat ten druhý. Pokud dojde k posunu ve stylech učení, pro toho, který se vzdělává, dojde k určité „výhře“, jelikož má otevřenou cestu k více stylům učení. Pouze lidé s velmi silnými preferencemi určitého stylu nestudují efektivně jiným stylem. Styl učení se samozřejmě mění i v závislosti na věku, pohlaví atd. Dle mého názoru jsou v současnosti styly učení stále více ovlivňovány životním prostředím a stylem života. K tomu se ale dostanu později.
Ale pojďme k samotnému dělení. V psychologii a didaktice existuje nepřeberné množství dělení těchto stylů. Příkladem je třeba dělení podle osobnostních aspektů, biologicky podmíněných rozdílů či podle úrovně zobecňování. Jedno z nejznámějších rozdělení je ale dělení podle dominujícího smyslu (smyslových preferencí), které patří i k těm nejvíce používaným dělením. Jednotlivé typy učení jsou poté:
1) Sluchový (auditivní)
2) Zrakový (vizuální)
3) Hmatový (haptický)
4) Pohybový (kinestetický)
Jelikož jsou audioknihy založeny na sluchovém přijímání informací, nyní se tedy budu věnovat sluchovému (auditivnímu) typu učení. Jste tento typ? Následující řádky by vám to měly pomoct objasnit.
Sluchový typ učení
Lidé se sluchovým, tedy auditivním, typem učení se opírají v rámci svého učení o sluchové představy a sluchovou paměť. Nejefektivněji tedy u nich dochází k vnímání a zapamatování si informací poslechem, neboť potřebují informace vnímat sluchově či je spojovat se sluchovými vjemy. Instrukce, které tak člověk slyší verbálně, tak také nejlépe pochopí a zapamatuje. A pochopí tyto instrukce mnohem snáze, než instrukce psané. Studenti, kteří mají dominantní právě tento styl učení, tak např. potřebují slyšet komentář učitele k dané učební problematice, i když je učivo poměrně snadné. Lépe si tak vše zapamatují. Takoví studenti velmi rádi využívají nahrávání látky např. na diktafon. Látku si tak mohou poslouchat opakovaně a přitom se učí. Člověk s tímto typem učení se podle Lojové a Vlčkové (2011) tedy vyznačuje těmito charakteristikami:
- nejlépe si zapamatuje informace, které slyšel
- má rád společné učení (s někým), kdy se dané téma říká nahlas
- nahlas se učí a čte – transformuje tak nové poznatky do zvukové podoby a lépe si je tak pamatuje
- opakuje si texty nahlas - převypravuje
- nahrává si své poznatky např. na diktafon
- „povídá“ si sám se sebou, „přemýšlí nahlas“
- při psaní si „diktuje“
- má dobrou schopnost opakovat slova i s intonací, pamatuje si melodie, texty písní a básně
- pamatuje si obsah diskuzí dlouhou dobu
- dobře rozlišuje zvuky a hlasy
- sám má velmi rozmanitý verbální projev (intonace, přízvuk, barva hlasu atd.)
- velmi dobře se učí jazyky poslechem
- rád poslouchá hudbu, audioknihy, mluvené slovo atd.
- a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že má velkou schopnost naslouchat druhým a také poznat, když jim někdo neříká pravdu (podlé tónu hlasu atd.).
Jaké metody a aktivity výuky jsou tedy pro sluchové typy nejlepší? Zde je několik možností:
- poslech nahrávek, textů, audioknih – osobnostní rozvoj, poezie, romány, povídky…
- nahrávání vlastních textů
- diskuze a dialogy atd.
- a mnoho dalších…
Lidé se sluchovým stylem učení tedy upřednostňují ve svém životě přednášky, diskuze a právě i poslech audio-materiálů, v našem případě audioknih.
Jelikož je vliv techniky na náš život významný, je potřeba inovovat i proces dalšího sebevzdělávání se. Nové technologie pronikly do škol, ale měly by proniknout i do života lidí, kteří se věnují dalšímu sebevzdělávání. Je potřeba, aby si každý člověk, který se dalšímu sebevzdělávání chce věnovat, vyzkoušel i tuto metodu vzdělávání za pomoci audioknih. Jen tak může, stejně jako ve školských zařízeních, vzniknout určitá individualizace a optimalizace efektivity sebevzdělávání dospělých. A právě i náš ebook slouží k tomu, aby v České republice došlo k určité osvětě a aby systém dalšího sebevzdělávání byl obohacen i o využití audioknih.
Výzkumy a styly učení
Jak je to tedy s učením v rámci poslechu audioknih? Na tomto místě bych chtěla zmínit několik výzkumů, které se tomuto tématu věnovaly. Stejně jako je mnoho rozličných stylů učení, je minimálně stejné množství názorů a vědeckých článků, které se snaží objasnit, které styly učení jsou vlastně ty nejlepší.
Studie Teorie a praxe; studentské možnosti a zkušenosti s učebními styly na vysokých školách (Theory and Practise; Student Choice and Experinece with Learning Styles in 3rd level Education) je zaměřena na výzkum mezi vysokoškolskými studenty. Studenti totiž využívají často rozdílné styly v učení a sami si také vytváří své vlastní a unikátní styly učení, které jdou často napříč všemi styly učení. Výzkum se tedy opírá především o názory studentů, jak a proč se učí tím či jiným stylem a který styl jim tedy nejlépe vyhovuje. Autor pro tento výzkum vytvořil jeden studijní materiál v několika podobách – v psané formě, ve formě určené k poslechu a ve formě obrázkové prezentace. Tento materiál pak vzorek studentů dostal k dispozici, aby do následného dotazníku mohl uvést své zkušenosti s tímto materiálem. Byla zkoumána především otázka, jak jednotlivé styly učení ovlivňují proces učení se u studentů. Výzkum se zabýval především odpovědí na otázku, jak svobodný výběr učebního stylu a typu koresponduje s tím, co se běžně uvádí.
Za prvé studie ukazuje, že zrakový učební typ je velmi často doplňován právě poslechovým typem učení. Audio-formáty často dovolují studentům kontrolovat jejich učení (poskytuje výhodu i učení se, či opakování si učiva v pohybu, třeba při chůzi).
Dále výzkum také poukazuje na fakt, že priority studentů ve stylu učení čím dál tím více souvisejí s jejich vlastním, zaneprázdněnýma rychlým životem.
Tento, poměrně revoluční, poznatek indikuje, že mimoškolní aktivity (např. brigády) můžou mít zásadní vliv na styly učení studentů mnohem více, než jejich preference v rámci mozkové aktivity a tedy preferovaného stylu učení.
Studenti volí pro své učení se vždy takový styl, který jim umožní se v danou chvíli nejlépe a nejefektivněji učit a řešit tak různé problémy jinou formou. S nástupem nových technologických zařízení tak mohou využívat rozmanité styly učení, které dřív nemohly být využívány (např. poslech kdykoliv a kdekoliv). A jak je vidět, studenti se styly učení také rádi experimentují.
Analýza dat ukázala, že studenti preferují „čtení ušima“ i v případech, kdy je čtení časově méně náročné, než poslech.
Poslech měl pro studenty i přínos v tom, že byl pro ně víceméně stejný jako přednáška vyučujícího, jen s tím rozdílem, že si mohli určité pasáže poslechnout ještě jednou nebo vícekrát. V tomto ohledu to pro ně bylo velmi přínosné. Audionahrávky také studentům přinášely výhodu v tom, že jim sloužily jako kontrola, kterou neměli na přednáškách.
Debata o sluchovém typu učení byla znovu otevřena i v souvislosti se vznikem podcastingu (podcasting jednoduše znamená šíření informací ve formě hudebních souborů (tzv. podcastů), využívající technologie RSS. A právě vznik podcastingu studenti velmi uvítali, jelikož umožnil studentům spojení s jejich životním stylem, což již bylo uvedeno výše. Studenti přímo řekli, že „práce na zkrácený úvazek a jiné povinnosti jim neumožňují sedět celé dny v knihovně a číst. IPody a chytré telefony jsou přenosné a můžeme je využívat kdekoliv a kdykoliv“. Jiné možnosti učení nejsou totiž pro studenty z hlediska jejich omezené mobility využitelné (když mají např. brigádu).
Někteří autoři sice říkají, že poslech není nejefektivnějším způsobem, jak se učit, ale nebyla zde dokázána žádná odlišnost z hlediska efektivity učení se poslechem a čtením. Je tedy nutné ještě zopakovat, že poslech studijních materiálů je v současném životním stylu studentů čím dál více populární a postupně se stává stále více preferujícím stylem učení pro mnoho studentů, především tedy z hlediska poslechu kdekoliv a kdykoliv, nezávisle na preferenci učebního stylu.
Ve studii se zmiňuje i studie Feldera a Silvermana z roku 1988. Je zde uvedena velmi zajímavá rada. Studenti si prý své studijní materiály zapamatují lépe, když je budou poslouchat a poté slovně opakovat. A z mé zkušenosti vím, že tohle funguje naprosto skvěle.
Studie také dále poukazuje na fakt, že všestranní studenti mají schopnost osvojit si celé spektrum učebních stylů. Uvádí také, že správným tréninkem lze dosáhnout prospěšné všestrannosti v učebních stylech a tedy i větší a širší variabilitě v učebních stylech. I tato varianta může být pro studenta velmi důležitá. Záleží ale na každém jedinci zvlášť. O využití toho či onoho učebního stylu rozhoduje mnoho vnějších i vnitřních faktorů.
Ze studie dále vyplývá, že studenti také nechtějí využívat stále stejný styl učení, ale chtějí styly střídat. A i když si vyberou jiný styl učení, který pro ně třeba tím nejefektivnějším, může jim přinášet velké výhody. Dodává jím v jejich náročném studentském tempu pocit větší flexibility a přináší jim změnu v jejich učebních stylech. Studenti tak nejsou nuceni využívat stále ten jeden a samý styl učení. Mohou je dle libosti střídat. Poslech audio nahrávek studijních materiálů je tak pro studenty i víc motivující, protože přináší výhodu poslechu kdekoliv a kdykoliv. I učitelé proto musejí dbát na to, aby celý vyučovací proces byl co nejvíce spojen se životním stylem studentů.
Ke stejnému závěru přišel i výzkum zabývající se samostudiem studiem (Selfregulated learning and its relation with reading strategy use and self-assessment). Ukazuje, že nejdůležitější jsou kombinace různých strategií a stylů učení. A to platí nejen pro studenty, ale i pro lidi, kteří se rozhodnou celoživotně sebevzdělávat.
Další poznatek v rámci stylů učení je ten, že u studentů nepřevažuje dominance pouze v jednom stylu. 53 % studentů z Minnesotské univerzity (vzorek 523 studentů, fakulta Humánní ekologie) potvrdilo, že nemají pouze jeden, dominantní styl učení a využívají ke svému učení více než jeden styl učení. 19
Dovolte mi zmínit ještě další studii, která se zabývá vztahem stylů učení a e-learningu (The role of cognitive style in online learning). Studenti v současné době stále více využívají nová média k učení. E-learningy jsou pro ně připravovány téměř všude, včetně Česka i Slovenska. Zájemcům se tato možnost učení se velmi zamlouvá a nebylo zjištěno, že by je tento způsob přijímání informací nějak „poškozoval“. Spíše naopak. E-learning využívá mnoho stylů učení (včetně poslechového typu učení) a student si tak sám může vybrat, v jaké formě chce informace přijímat. Navíc jsou tyto formy e-learningu čím dále více populárnější i pro celoživotní vzdělávání. A ze svých zkušeností mohu potvrdit, že i v České republice se tato metoda začíná využívat a to jak ve velkých korporacích, tak v menších firmách.
Z analýzy zkoumání e-learningových metod v závislosti na stylech učení bylo také zjištěno, že studenti s auditivním (sluchovým) typem vnímání jsou vždy tzv. multimodální (rádi využívají i ostatní typy vnímání).
A nyní mi dovolte uvést poslední, klíčovou studii celého ebooku. Výzkum s názvem Učební preference u studentů dyslektiků a ne-dyslektiků na vysokých školách (Learning preferences in dyslexic and non-dyslexic thirdlevel undergraduate students) se zabýval konkrétní preferencí jednotlivých typů učení u studentů. 22
Nejvíce studentů (mužů i žen) preferuje učení se čtením a psaním (celých 36 %), ale poslech rozhodně není zanedbatelný. Tvoří celých 31 %. Ukazuje se tedy, že učení se poslechem a učení se čtením a psaním je téměř na stejné úrovni a jejich preference je téměř stejná.
Navíc si myslím, že od roku 2007, kdy byla tato studie zpracována, se již situace změnila, a to z toho důvodu, že s rostoucím technologickým pokrokem a vznikem iPodů a chytrých telefonů, se tato preference pomalu vyrovnává i učení se čtením a psaním.
Závěrem k tomuto tématu bych chtěla říct, že možná jsou studenti dnes na změnu v celém vzděláváním systému, a tedy i v učebních stylech, více než připraveni. Nové technologie využívají s přehledem, jím vlastním, a sami jsou vlastně průkopníci nových stylů vzdělávání, protože využívají iPody, chytré telefony atd. Možná by byla potřeba v tomto směru udělat kurz a seznámit všechny studenty i širokou veřejnost s tím, jak se dají nové technologie využívat. To bude nadále zvyšovat preference studentů i veřejnosti využívat tyto nové způsoby učení. A možná se dokonce v budoucnu audio-materiály a audioknihy stanou tou nejvýznamnější metodou přijímání informací.
V rámci vzdělávání záleží i na dalších faktorech a to především motivaci. Pokud člověk nemá motivaci k dalšímu vzdělávání, nebude ji mít ani ke čtení, ani k poslechu audioknih s tématy osobního rozvoje. Bez motivace jsme v životě ztraceni.
„Člověk nepřestane pátrat, pokud je poháněn nějakým vášnivým zájmem.“ De Chardin.
Je čtení knih stejné jako poslech? Poskytuje poslech audioknih stejné intelektuální obohacení a emociální uspokojení a zážitek jako čtení knih?
Již jsem naznačila, že podle vědců jsou čtení a poslech aktivity téměř totožné. Nyní se ale podívejme na tuto skutečnost ještě detailněji. Je tomu tak skutečně?
Kognitivní psychologové naznačili, že studijní materiál, který je čten, je v mozku stejně překládán do mluvené podoby a zpracováván tak stejně jako kdyby byl poslouchán. Tudíž není pochyb o tom, že čtení a poslouchání textu je tedy velmi podobná činnost.
Profesor psychologie na University of Virginia, Dan Willingham říká: „Tato záležitost je většinou interpretována tak, že jakmile je člověk schopný pochopit význam písmen v souvislosti s mluveným zvukem, čehož je většina z nás plně schopná tak v 5. až 6. třídě, schopnost chápání je pak stejná jak při mluveném, tak při psaném projevu. Profesor Willingham navíc doplňuje, že dle jeho názoru není moc velkých individuálních rozdílů mezi lidmi v tom, jakou cestou přijímají informace. Jde tedy především o tom, že lidé, kteří rádi čtou, mají čtení jednoduše rádi. Ti, kteří zase mají rádi audioknihy, využívají právě je. Z psychologického hlediska jde ale i o to, že lidé jednoduše rádi cítí něco ve svých rukách, než sedí jen tak bez ničeho. I proto je přechod od knih k audioknihám složitějším procesem.
Profesor filozofie William Irwin se zase věnoval problematice intelektuálních zážitků v návaznosti na knihy vs. audioknihy a řekl, že zatím nejsou obsáhlejší studie na to, jak nová média ovlivňují přijímání nových informací. Dle jeho názoru záleží především na typu knihy, která má být nahrána.
Starší studie, které se věnovaly hlavně čtení a poslouchání jako kognitivních procesů naznačují, že jde o nápadně podobný proces přijímání informací. Studie Dr. Gernsbachera z roku 1990 (Investigating Individual Differences in General Comprehension Skill: The Role of Suppression and Enhacement) uvádí, že přijímání informací poslechem silně souvisí s přijímáním informací v rámci čtení a tedy ten, kdo dobře čte, nebude mít s poslechem audioknih žádný problém.
Jeden z největších výzkumů proběhl v roce 1977. Provedli jej dva profesoři – Walter Kintsch a Ely Kozminsky. Název studie vypovídá přesně o to, čím se zabývali – Shrnutí příběhu po čtení a poslechu (Summarizing stories after reading and listening). Studie se tedy věnovala převyprávění 3 určitých příběhů (každý o délce asi 2000 slov), které část studentů přečetla a část studentů poslechla na pásce. Po každém příběhu měli studenti příběh 60 – 80 slovy popsat a napsat. Výzkum ukázal, že mezi jednotlivými příběhy, napsanými po čtení či poslechu, nebylo větších rozdílů. Studenti dokázali příběh říct se stejnou přesností v obou případech. Studenti, kteří psali po poslechu, navíc měli větší tendenci zahrnovat do sumarizace osobité detaily, než ti, kteří příběh četli, i když obsah příběhu žádným způsobem nezměnili. Výsledky výzkumu tak pozitivně působily v identifikaci běžného jádra procesů porozumění, které tvoří základ dovednosti poslechu a čtení.
Zjistit přesně to, jestli lépe přijímáme informace skrze naše oči či uši, je možná příliš složité, protože ani sebedokonalejší experiment nemůže přesně zjistit realitu dnešního životu, která se mění každým dnem. Nové technologie vznikají nevídanou rychlostí a třeba v budoucnu zjistíme, že se nejlépe a nejefektivněji budeme učit zcela jinak, než dnes. Jde spíše o to vědět, že zde existuje i netradiční varianta učení a využívat ji tak k obohacení našeho života. Bez ohledu na nejlepší metodu, kterou si mozek nejlépe upevní určité informace, je ale dobře, že máme i jiné možnosti vzdělávání se.
