1. Nucená pozitivita
Možná jste to taky zažili. Svěříte se s něčím těžkým a někdo vám odpoví: „Všechno má svůj důvod“ nebo „Pozitivně, musíš myslet pozitivně!“
Jenže někdy věci žádný hlubší důvod nemají. Někdy je situace prostě mizerná. A vy máte plné právo být naštvaní, smutní nebo zklamaní.
Nucená pozitivita je zvláštní fenomén. Tváří se jako lék, ale ve skutečnosti je to zametání pod koberec. Učí nás potlačovat emoce místo toho, abychom je zpracovali. A potlačené emoce nezmizí – jen se přesunou někam, kde na vás čekají. Obvykle v tu nejméně vhodnou chvíli.
Vztek, frustrace, smutek – to všechno jsou signály. Říkají vám, že něco nefunguje a potřebuje změnu. Když je umlčíte falešným úsměvem, přicházíte o cennou informaci.
Nemyslete pozitivně. Myslete realisticky. A když je něco na nic, klidně si to přiznejte. Teprve pak s tím můžete něco udělat.
Mimochodem, pokud vás téma zajímá hlouběji, poslechněte si audioknihu Nevěřte všemu, co si myslíte. Krásně vysvětluje, jak nás vlastní myšlenky dokážou zavést do slepé uličky – a jak se z ní dostat ven.
2. Lidi, co vás vysávají
Znáte je. Možná je máte v telefonu, možná s nimi sdílíte kancelář, možná s nimi vyrůstáte.
Je to ten člověk, co se ozve vždycky, když něco potřebuje. Půjčit peníze, pomoct se stěhováním, vyslechnout jeho problémy. Ale když potřebujete vy? Najednou má moc práce. Nebo prostě neodpoví.
Je to kolega, po kterém jste vyčerpaní jen z pětiminutového rozhovoru u kávovaru. Člověk, co vám sestřelí každý nápad dřív, než ho stihnete dopovědět. Ten, kdo se vždycky trefí přesně tam, kde to bolí – a pak se tváří, že to byl vtip.
Možná si říkáte, že přeháníte. Že to tak nemyslí. Že byste měli být tolerantnější.
Jenže vaše energie není neomezená. A vy si můžete vybrat, s kým ji budete sdílet. Nastavit hranice není sobecké. Je to nutné. Protože život je příliš krátký na to ho trávit s lidmi, po kterých se cítíte hůř než předtím.
Nemusíte nikoho vyškrtávat dramaticky. Stačí přestat být tolik k dispozici. Přestat volat první. Přestat říkat ano, když chcete říct ne. Uvidíte, jak rychle se ukáže, kdo stojí za to a kdo jen bral.
3. Potřeba se obhajovat
Jdete spát v devět? Nejdete na oslavu? Dali jste výpověď? Nejedete na dovolenou s rodinou? Nepijete alkohol?
A hned cítíte nutkání vysvětlovat. Ospravedlňovat. Dávat kontext, aby to druhý člověk „pochopil“.
Jenže proč vlastně?
Někde cestou jsme se naučili, že naše rozhodnutí potřebují schválení ostatních. Že musíme mít dobré důvody – a hlavně důvody, které dávají smysl někomu jinému.
Pravda je jednodušší. Vaše rozhodnutí jsou vaše. Nepotřebují schválení, razítko ani souhlas. Nepotřebují ani vysvětlení.
„Ne, díky“ je celá věta. „Nechci“ taky. Nemusíte přidávat omluvu, výmluvu ani příběh.
Sebevědomí lidé neobhajují každý svůj krok. Vědí, že není možné vyhovět všem – a hlavně vědí, že to ani není cíl. Jejich život není referendum.
Zkuste si všimnout, jak často se ospravedlňujete. Před kolegy, před rodinou, před kamarády. A pak zkuste přestat. Ne agresivně, ne provokativně. Prostě tiše, klidně a bez vysvětlování.
Zpočátku to bude nepříjemné. Ale časem zjistíte, že svět se nezhroutil. A že respekt, který si tím získáte, stojí za tu počáteční nejistotu.
4. Noční prokrastinace na telefonu
Znáte ten scénář. Je jedenáct večer, jste unavení, chcete spát. Jen se ještě „rychle“ podíváte na telefon.
O dvě hodiny později sledujete video o tom, jak někdo renovuje starý karavan. Nebo čtete komentáře pod článkem o něčem, co vás ani nezajímá. Nebo scrollujete profilem člověka, kterého jste viděli naposledy na základce.
A pak je půl druhé. Spánek v háji. Ráno budete jako zombie. Den začnete vyčerpaní, podráždění a s pocitem, že jste zase něco prošvihli.
Telefon v posteli je past. Ne kvůli telefonu samotnému – ale kvůli sociálním sítím a aplikacím, které jsou navržené tak, aby vás udržely co nejdéle. Každé video, každý příspěvek, každá notifikace – to všechno je pečlivě vyladěné, abyste zůstali. A vy zůstáváte.
Řešení je jednoduché, i když ne snadné. Telefon v deset večer odchází do jiné místnosti. Bez výjimek. Bez „jen na chvilku“. Bez „co kdyby někdo volal“.
Kupte si budík. Ano, ten klasický, co jen zvoní. Stojí dvě stovky a může vám změnit život. Protože spaní bez telefonu u hlavy je jiné spaní. Hlubší. Kvalitnější. A to ráno pak taky.
A pokud chcete jít ještě dál, přečtěte si naše tipy, jak si zajistit kvalitní spánek. Modré světlo z obrazovek je jen jeden kousek skládačky – ale důležitý.
5. Cíle, které nejsou vaše
Ruku na srdce. Kolik věcí děláte proto, že je opravdu chcete – a kolik proto, že máte pocit, že byste měli?
Prestižní práce, protože to čekají rodiče. Tělo z fitka, protože to vidíte na sociálních sítích. Byt v centru, protože to znamená, že jste to „dokázali“. Vztah, protože všichni kolem už mají rodiny.
Žijeme obklopeni očekáváními. Rodiče, přátelé, sociální sítě, společnost – všichni mají představu, jak by měl vypadat váš život. A ta představa se vám postupně dostává pod kůži, až ji začnete považovat za vlastní.
Jenže když se honíte za cílem, který není váš, nikdy nedojdete do cíle, kde budete šťastní. Můžete uspět, můžete dosáhnout všeho, co jste si předsevzali – a pořád se cítit prázdní. Protože to nebyla vaše hra.
Zkuste si u každého cíle položit jednoduchou otázku: Rozzáří se mi oči, když na to pomyslím? Cítím vzrušení, nebo spíš povinnost? Dělám to pro sebe, nebo pro někoho jiného?
Odpovědi vám řeknou víc než jakýkoli koučink. A jestli zjistíte, že vlastně nevíte, co chcete vy sami, zkuste audioknihu Jaký je váš sen? nebo Poslání. Pomohou vám odkrýt, co vás naplňuje a kudy vede váš správný směr – ne co si myslíte, že byste dělat měli, abyste uspokojili své okolí.
6. Čekání na správný čas
Až budu mít víc peněz. Až děti odrostou. Až dodělám tenhle projekt. Až bude lepší situace na trhu. Až budu připravenější.
Správný čas nepřijde. Nikdy. Protože neexistuje.
Vždycky bude něco, co vám bude stát v cestě. Vždycky budete mít důvod počkat. A pokud budete čekat, až budou podmínky ideální, budete čekat celý život.
Lidé, kterým to vyšlo, nezačínali připraveni. Začínali vystrašení, nejistí, s polovičním plánem a žádnými zárukami. Přišli na to za pochodu. Učili se cestou. Dělali chyby a opravovali je.
„Až bude správný čas“ je ve skutečnosti jen jiný způsob, jak říct „bojím se“. A strach je v pořádku. Strach je normální. Ale nemůže být důvod, proč nezačnete.
Správný čas je teď. I kdyby to znamenalo začít ošklivě, neohrabaně, s chybami. Lepší špatný začátek než dokonalé čekání.
Rok 2026 může být rokem, kdy poprvé zkusíte místo přidávání ubírat. Zbavit se návyků, které vám neslouží. Lidí, kteří vám berou víc, než dávají. Očekávání, která nikdy nebyla vaše.
Možná zjistíte, že míň je skutečně víc. Že v prázdném prostoru je konečně místo pro to, na čem vám opravdu záleží.
Co z toho seznamu škrtnete jako první?
