Základem je položit si na začátku otázku
Proč dávám své dítě do sportu? Co od něj očekávám?
Chci, aby alespoň něco dělalo a nebylo celý den u počítače? Chci, aby bylo mezi kamarády? Chci, aby podávalo výborné výkony? Co vlastně chci?
Vaše očekávání budou určovat vaše reakce na výkon, a to zase ovlivní kvalitu motivace dítěte.
Pokud tam dítě chodí jen proto, že tam má kamarády a je to zábava, ale očekávání rodičů jsou
„Už by měl hrát tak a tak“
„Nesnažíš se dostatečně“
„Nemůžeš dělat takové chyby“
„Kdybys hrál tak, jak umíš, vyhrál bys“ atd.
Vytváříte rozpor mezi tím, co chce dítě, a tím, co chcete vy. Tlačíte ho na něco, na co ještě není připravené, a přeskakujete vývoj. Berete ho tak příliš brzy do světa dospělých a berete mu radost ze hry. Pokud chcete, aby dítě dokázalo systematicky rozvíjet určité sportovní dovednosti, potřebujete, aby mělo motivaci i disciplínu.
Položme si tuto otázku.
Které dítě bude dvě hodiny denně mlátit tenisovým míčkem o zeď?
No přece to, které to baví. Samotná činnost bušení do míčku ho baví. A to je zároveň i odměna jít hrát.
Kdo nás rodiče nutil chodit ven a hrát si, když jsme byli děti? Nikdo, my sami jsme chtěli... Byla to zábava
Stejně tak to musí být hra a zábava při sportu. A toho dosáhnete jen za předpokladu, že je dítě v psychologicky bezpečném prostředí. Dítě je přijato do skupiny, má možnost objevovat nové dovednosti, zkoušet, testovat, tvořit. Dítě dělá spoustu chyb, učí se z nich a rádo je opravuje a zlepšuje.
Avšak pokud tam bude stát rodič nebo trenér, který ho neustále bude upozorňovat, co dělá špatně, dítě může začít mít strach.
Tento strach často pochází z neznalosti, jak se děti učí. Děti potřebují naučit, že chyby jsou přirozenou součástí učení a neměl by se do toho vnášet emoce a vůbec ne očekávat, že už by mělo hrát takto a takto. Tomu je třeba se po tréninku, když se rozprávíte s dítětem, rozhodně vyhnout.
Velkou chybou je také řešit s dítětem po výkonu, zda vyhrálo nebo prohrálo. Cílem je vybudovat u dítěte mysl, že si hru užívá, je tvořivě, plně soustředěné pouze na proces hry. Přesným opakem je, když se od samého začátku v mysli dítěte vznáší myšlenka:
„Co když to pokazím“
„Co když prohraju“
Hra ještě ani nezačala, už se bojí.
Pokud po výkonu následuje otázka od rodiče, jak jste tohle mohli prohrát, tak v hlavě mladého sportovce se kóduje ještě větší strach, nejistota a obava, že zklame rodiče. Takovými nenápadnými otázkami si rodič často neuvědomuj, že dítěti bere to nejcennější, a to je samotná radost ze hry, pocit realizace, pokroku.
Otázky, které klademe, mají velký vliv na psychiku dítěte a určují jeho budoucnost. Je proto třeba podívat se na věci z dlouhodobého hlediska. Nežádejme příliš mnoho v době, kdy děti teprve rozvíjejí své technické a emocionální dovednosti. Až se jednou stanou dospělými sportovci, mnohem důležitější, než trefit těžký úder bude trefit ho ve správném okamžiku. Toto je musíme naučit.
Nechte děti hrát, nejprve vybudujte lásku ke sportu, poté postupně můžete rozvíjet další vlastnosti, disciplínu, nebo zvyšovat nároky na technické provedení atd....
Motivace je základní stavební kámen, na kterém vše stojí
To, jak je dítě koncentrované, jak rychle se učí, jak dokáže regulovat těžké situace, vše závisí na jeho motivaci. Samotné užívání si hry je základním předpokladem pro to, aby dítě mohlo ve sportu pokračovat, protože to posiluje jeho vnitřní motivaci.
Vnímejte sport jako dokonalý nástroj pro rozvoj dětí. Je to skvělá příprava na život. Děti se naučí sebemotivaci, disciplíně, schopnost překonávat překážky, komunikovat mezi sebou, regulovat emoce. To jsou praktické dovednosti pro život, které sport nabízí, avšak za předpokladu zdravého vedení.
Vedete své děti tak, aby měly pocit, že nezáleží na tom, jestli vyhraju nebo prohraju, rodiče mě mají pořád stejně rádi.
Méně je více.
Nechte je hrát.
