Založil jsem svoji firmu v únoru 2002 a všechno bylo neskutečně vzrušující. Můj děda by řekl, že ze mě "stříkal elán na všechny strany". Od dětství jsem měl v plánu založit vlastní podnik. Byl to americký sen a já jsem ho žil. Celý můj pocit sebevědomí pocházel z toho, že jsem to dokázal, že "jsem do toho praštil". Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, co dělám, dal bych si v ruce v bok jako George Reeves ve starém seriálu o Supermanovi, vypjal bych hruď a se vztyčenou hlavou prohlásil: "Jsem podnikatel." To, co jsem dělal, spočívalo v tom, jak jsem se definoval. Nebylo to tak, že bych se cítil jako Superman. Já jsem byl Superman.
Každý, kdo kdy začínal podnikat, ví, jaká je to ze začátku skvělá jízda. Statistiku o 90% nových podniků, které za tři roky skončí fiaskem, hodíte za hlavu. Pro každého, kdo má v sobě jen trochu soutěživého ducha, a zejména pro někoho, kdo sám sebe definuje jako podnikatele, nejsou šance na neúspěch zastrašující, ale naopak přilévají oleje do ohně. Jste bláhově přesvědčeni, že právě vy budete patřit k t nejschopnější menšině, která vydrží déle než tři roky - a tato myšlenka je jedním z aspektů, které dělají z podnikatelů to, čím jsou, že jsou poháněni nadšením a někdy jednají úplně iracionálně.
Po uplynutí prvního roku jsme ve firmě oslavovali. Stále jsme se drželi. Poráželi jsme statistiky. Žili jsme svůj sen. Uplynuly dva roky. Pak tři roky. Pořád nevím, jak jsme to vlastně dělali - nikdy jsme řádně nezavedli nějaký systém nebo proces. Ale k čertu s tím, porazili jsme statistiku. Dosáhl jsem svého cíle a to jediné bylo důležité. Teď jsem se stal pyšným členem velmi omezené skupiny lidí, kteří mohou i s posvěcením statistiků prohlásit: "Jsem majitelem firmy".
Čtvrtým rokem se všechno změnilo. Nadšení z toho, že je člověk podnikatelem, se vytratilo. Už jsem neměl hrdý postoj George Reevese. Kdyby se mě někdo zeptal, co dělám, odpověděl bych, že "dělám strategické poradenství". Už to celé nebylo tak vzrušující a určitě to nebyla skvělá jízda. Už to byl jen byznys. A ten byznys ve skutečnosti nevypadal nijak růžově.
Nikdy jsme nedosáhli nějakého překotného úspěchu. Na živobytí to bylo fajn, ale nic víc. Měli jsme pár klientů ze skupiny FORTUNE 500 a vedli jsme si docela dobře. Měl jsem dokonalé jasno v tom, co děláme. A byl jsem schopen říci, v čem jsme byli odlišní - jak jsme to dělali. Stejně jako ostatní v tomto oboru jsme se snažili potenciální klienty přesvědčit, v čem jsme jiní, lepší, unikátní... a to byla těžká práce. Pravda je taková, že jsme statistiku porazili díky mé energii, ne kvůli mému ostrovtipu. Ale neměl jsem energie tolik, abych tuto strategii udržel po celý zbytek života. Tehdy jsem došel k závěru, že potřebujeme lepší systémy a procesy, aby se podnik udržel v chodu.
Byl jsem neuvěřitelně demoralizovaný. Intelektuálně jsem vám byl schopen říci, co potřebuji udělat, ale prostě jsem nemohl. Měl jsem blízko k totální depresi. Po celý svůj život jsem byl bezstarostný, pohodový člověk, takže už "nemít štěstí" bylo pro mě dost špatné. Ale tohle bylo něco mnohem horšího.
Z depresí se vyvinula paranoia. Byl jsem přesvědčen, že budu muset podnikání zanechat. Že mě vystěhují z bytu. Že nikdo, kdo u mě pracuje, mě nemá rád. Že si klienti o mně myslí, že jsem podvodník. Připadalo mi, že každý, s kým jsem se seznámil, je chytřejší a lepší než já. Veškerou energii, která mi ještě zbyla, jsem vynakládal na to, abych se přinutil vůbec nějak fungovat a předstírat, že se mi daří dobře.
Věděl jsem, že pokud se to má změnit, musím se naučit zavést nějakou strukturu, než se všechno úplně zhroutí. Navštěvoval jsem konference, četl jsem chytré knihy, ptal jsem se na rady přátel. A dostával jsem dobré rady, ale já jsem je neslyšel. Bez ohledu na to, co mi kdo říkal, já jsem slyšel jen to, že všechno dělám špatně. A tak jsem se po pokusech problémy vyřešit cítil ještě hůř. Cítil jsem se úplně bezmocný. Začal jsem mít zoufalé myšlenky, myšlenky, které jsou pro podnikatele skoro horší než sebevražda: uvažoval jsem, že se nechám zaměstnat. Že budu dělat cokoliv, co zastaví pocit pádu, který jsem zažíval skoro dennodenně.
Pamatuji si, že jsem toho roku díkůvzdání trávil v rodině mého budoucího švagra. Seděl jsem na pohovce v obývacím pokoji, lidi na mě mluvili, ale já jsem je neslyšel. Padaly ze mě fráze a klišé. Už jsem neměl ani chuť se s někým bavit. A tehdy jsem si uvědomil pravdu. Navzdory statistikám jsem selhal.
Vzhledem k tomu, že jsem studoval jako hlavní obor psychologii a pak jsem působil ve světe marketingu a reklamy, vždycky mě zajímalo proč lidi dělají věci, které dělají. V počátcích mé kariéry jsem se začal stejnou problematikou zabývat i v reálném světě - v mém případě to byl korporátní marketing. Jedno staré rčení říká, že 50% všeho marketingu funguje, problém je v tom, kterých 50%? Vždycky mě šokovalo, kolik společností je ochotno přistupovat na takovouto míru jistoty. Proč by měl někdo nechávat svůj úspěch záviset na něčem tak drahém a přitom spolehlivém asi tak, jako když si hodíte mincí? Byl jsem přesvědčen, že pokud nějaký marketing funguje, musí být možné zjistit proč.
Společnosti se zhruba stejnými zdroji si mohou najímat stejné agentury, stejné odborníky, stejná média, tak proč některý marketing funguje a jiný ne? Když jsem pracoval v reklamní agentuře, viděl jsem to pořád. Při téměř totožných podmínkách ten samý tým jednou vytvořil kampaň, která zaznamenala obrovský úspěch, a další rok vytvořil něco, co nepřineslo vůbec nic. Přestal jsem se zabývat věcmi, které nefungovaly, a zaměřil se na věci, které fungovaly. Chtěl jsem zjistit, co mají společného. Dobré pro mě bylo, že toho ke zkoumání nebylo tak moc.
Jak byl Apple schopen v marketingu konzistentně překonávat svoji konkurenci, pořád dokola? Co dělal Harley-Davidson tak úžasného, že byl schopen vytvořit zástup fanoušků, lidí tak loajálních, že si nechají vytetovat na tělo firemní logo? Proč mají lidé tak rádi Southwest Airlines, společnost, která přece není nijak výjimečná... nebo je? Ve snaze ustanovit nějaká pravidla, proč tyto věci fungovaly, jsem vytvořil koncept zlatého kruhu. Ale moje malá teorie zůstala pohřbená mezi jinými soubory v počítači. Byl to jen takový můj oblíbený projektík, nic, co by mělo reálné použití, prostě myšlenka, která mi připadala zajímavá.
Až o několik měsíců později jsem na jedné akci potkal ženu, která projevila zájem o mé názory na marketing. Victoria Duffy Hopperová vyrůstala v akademickém prostředí a také se celý život zajímala o důvody lidského chování. Byla první, kdo mě seznámil s principem limbického mozku a neokortexem. Vzbudila u mě zvědavost a začal jsem se intenzivně biologií mozku zabývat. A tehdy jsem učinil skutečný objev.
Biologie lidského chování a zlatý kruh se perfektně překrývaly. Zatímco jsem se pokoušel pochopit, proč některý marketing funguje a jiný ne, narazil jsem na něco mnohem důležitějšího. Odhalil jsem, proč lidé dělají to, co dělají. A tehdy jsem si uvědomil i skutečnou příčinu mého stresu. Problém nebyl v tom, že bych nevěděl, co dělat nebo jak to dělat, problém byl v tom, že jsem zapomněl své PROČ. Prodělal jsem to, co dnes nazývám rozštěpením PROČ a CO. Potřeboval jsem znovu objevit své PROČ.
"Nemám lepší konexe než kdokoliv jiný. Nemám lepší pracovní morálku. Nevystudoval jsem na některé z elitních univerzit Ivy League a na vysoké jsem mělo jen průměrné známky. A nejparadoxnější je, že stále nevím, jak vybudovat podnik. Jedinou věc, kterou na rozdíl od většiny lidí dělám, spočívá v tom, že jsem se naučil, jak začít s PROČ."
- Simon Sinek
Simon Sinek vám blíže představí koncept zlatého kruhu ve videu: Jak velcí vůdci inspirují v akci
nebo pokud máte mysl otevřenou novým myšlenkám a snažíte se dosáhnout dlouhodobého úspěchu, poslechněte si celou audioknihu Začněte s proč.
