Proč byste se tedy dle autora měli přestat snažit o čistý stůl?
Dosud jsem o pasti efektivity psal, jako by šlo čistě o otázku kvantity: máte toho moc, tak se snažíte zvládnout více, což vede k paradoxnímu výsledku, že toho nakonec máte ještě více. Nejhorším aspektem této pasti však je, že se odráží i na kvalitě. Čím urputněji se snažíte vše zvládat, tím více času – jak zjistíte – trávíte nad těmi nejméně významnými úkoly. Nasaďte megaambiciózní systém time managementu slibující postarat se o celý váš seznam úkolů, a nejspíš se k nejdůležitějším položkám nepropracujete. Vyhraďte si důchod na procestování co největšího kusu světa, a zřejmě se nedostanete ani na ta nejzajímavější místa.
Důvod tohoto úkazu je jasný: čím víc jste přesvědčeni, že si najdete čas na všechno, tím méně cítíte potřebu klást si otázku, jestli je daná aktivita tím nejlepším naplněním kusu vašeho času. Kdykoli narazíte na potenciální novou položku do seznamu úkolů nebo společenského kalendáře, pocítíte silnou tendenci ji tam přidat. Předpokládáte, že si na ni uděláte prostor, aniž budete muset obětovat jiné úkoly či příležitosti. Váš čas je ale konečný, takže jakákoli činnost si žádá oběti v podobě jiných věcí, kterým byste daný čas mohli věnovat. Pokud se nezastavíte a nepoložíte si otázku, jestli za to ta oběť stojí, vaše dny se automaticky začnou plnit nejen dalšími úkoly, ale taky větším počtem triviálních a únavnějších věcí – neprošly totiž posouzením, zda jsou důležitější než něco jiného.
V období, kdy jsem byl placeným geekem přes produktivitu, mě právě tento aspekt celého scénáře znepokojoval ze všeho nejvíc. Přestože jsem sám na sebe pohlížel jako na člověka, který svoje úkoly zvládá, začínalo být bolestně jasné, že nejsvědomitěji vyřizuji úkoly s nízkou důležitostí, zatímco ty podstatné odkládám – buď navždy, nebo dokud mě hrozící termín nedonutí je dodělat, v průměrné kvalitě a ve stresujícím spěchu. E-mail od IT oddělení našich novin, který připomínal, že je důležité si pravidelně měnit heslo, mě podnítil k promptní akci, i když jsem ho mohl úplně ignorovat. (Nápověda byla už v předmětu: slova „PROSÍM ČTĚTE“ obecně značí, že se čtením následujících řádků nemusíte obtěžovat.) Dlouhá zpráva od dlouholetého kamaráda, který se přestěhoval do Nového Dillí, a rešerše k velkému článku, který jsem plánoval už měsíce, mezitím čekaly, až přijdou na řadu. Říkal jsem si totiž, že takové úkoly vyžadují moje plné soustředění, a musí tedy počkat, dokud nebudu mít delší úsek volného času a méně drobných, ale naléhavých úkolů útočících na mou pozornost. Jako správný svědomitý a efektivní pracovník jsem tedy napřel energii do snahy mít čistý stůl, prokousával jsem se drobnostmi a odsouval je z cesty – jen abych zjistil, že mi to zabralo celý den, že se stůl přes noc stejně zase zaplnil a že správná chvíle na odpověď do Nového Dillí nebo na rešerše k zásadnímu článku zase nepřišla.
Systematické odkládání
Systematickým odkládáním věcí, na kterých člověku záleží, lze proplýtvat celé roky. Postupně jsem pochopil, že v takových situacích je potřeba určitá protidovednost: místo kontraproduktivní snahy o větší efektivitu v sobě zkusit najít sílu podobným tlakům vzdorovat a naučit se fungovat s úzkostí plynoucí z pocitu zahlcení. Žít s tím, že nemáme všechno pod kontrolou, a nesnažit se automaticky vmáčknout toho do programu ještě víc. S tímto přístupem už nebudete usilovat o čistý stůl, ale odmítnete ho a zaměříte se na to skutečně podstatné. Současně to znamená čelit nepohodlí plynoucímu z vědomí, že v důsledku vašeho rozhodnutí se váš stůl mezitím bude dál plnit e-maily, pochůzkami a dalšími úkoly a že k mnoha z nich se nikdy nedostanete. Budou-li si to okolnosti bezodkladně žádat, můžete se rozhodnout do toho opřít a pokusit se ze sebe vyždímat co nejvíc. Nebude to ale vaše základní nastavení, protože už nebudete žít v iluzi, že si jednoho dne uděláte čas na všechno.
Totéž platí pro existenciální zahlcení: potřebujete vůli vzdorovat nutkání konzumovat další a další zážitky, protože taková strategie vede jen k tomu, že budete mít ještě víc zážitků ke zkonzumování. Jakmile si plně uvědomíte, že zaručeně přijdete prakticky o všechny zážitky, které vám svět může nabídnout, přestanete vnímat jako problém to, že jste si ještě moc neužili. Naopak se budete moct soustředit na dokonalé vychutnání té malinké porce zážitků, na které čas máte – a získáte o to větší svobodu si v každém okamžiku vybrat, co je pro vás nejdůležitější.
Chcete-li se naučit time management pro smrtelníky, kniha Čtyři tisíce týdnů pro vás bude tou pravou volbou.
