Wolfram Schultz posledních 20 let vedl experimenty, které revolucionalizovaly naše poznatky ohledně fungování podnětů, odměn a interakce mezi zvyky. Vysvětlil, proč mají některé podněty a odměny větší moc než jiné. Zmapoval a vysvětlil úspěchy prodeje různých produktů a například jak někteří blázni do cvičení dovedou tak rapidně měnit svoje zvyky.
V osmdesátých letech dvacátého století byl Schultz členem skupiny vědců, kteří studovali mozky opic, které se učily plnit určité úkoly. Úkolem vědců bylo zjistit, které části mozku se podílely na nových činnostech.
Zkráceně, opice dostaly podnět (na monitoru), na základě toho provedly rutinní akci (zatáhly za páku) a dostaly odměnu (kapku ostružinové šťávy). Vědci sledovali aktivitu jejich mozků a jak se z rutinní akce stává zvyk. Později experiment pozměnili. V audioknize Síla zvyku je tomu věnována celá kapitola a jejím hrdinou je opičák Julio.
Vznik procesu bažení
Abychom pochopili proces bažení, podívejme se, jak vznikl opičákův zvyk.
1. Na začátku uviděl obrazec na monitoru - podnět
2. Časem se naučil, že když se objeví obrazec, má provést očekávaný úkon. Zmáčkl páku - rutinní akce
3. Následkem toho dostal kapku ostružinové šťávy - odměna
V pozměněném experimentu šťávu nedostal, ani když reagoval správně, nebo ji dostal s malým zpožděním, případně byla naředěna na poloviční sladkost. Když šťávu nedostal, nebo ji dostal opožděně, naštval se a vydával vzteklé zvuky, nebo byl apatický. V Juliově mozku se začal vytvářet nový vzorec: bažení.
Když Julio očekával, že dostane šťávu, ale nic se nestalo, v jeho mozku prudce vyskočil nový signál asociovaný s touhou a frustrací. Když uviděl Julio podnět, začal očekávat potěšení plynoucí z olizování šťávy. Ale když šťávu nedostal, z potěšení se stalo bažení. Když nebylo bažení uspokojeno, Julio byl vzteklý nebo smutný.
To vysvětluje, proč jsou zvyky tak silné: vytvářejí neurologické bažení. Většinu času vyvstávají tato bažení postupně, takže o nich nevíme a nemáme ani představu o tom, jak nás ve skutečnosti ovlivňují. Jelikož si spojujeme podněty s určitými odměnami, vzniká v našich mozcích podvědomé bažení, které roztáčí smyčku zvyku.
Takový je základ učení. Zvyk se ustálí, jakmile začne Julio bažit po šťávě ve chvíli, kdy zahlédne podnět. Jakmile začne Julio bažit, začne jednat automaticky. Bude se chovat podle zvyku.
Tak vznikají nové zvyky: spojí se podnět, rutinní akce a odměna a pak následuje podpora bažení, které pohání smyčku.
Síla bažení a závislost
Vezměme si takové kouření. Když kuřák zahlédne podnět (krabičku cigaret, závan kouře, ....), jeho mozek začne očekávat dávku nikotinu. Jen pohled na cigarety stačí k tomu, aby začal mozek očekávat příjem nikotinu. A pokud nepřichází, bažení narůstá, dokud kuřák nesáhne bezmyšlenkovitě po cigaretě.
Nebo například Facebook. Když počítač pípne nebo smartphone zavibruje na znamení, že přišla zpráva, mozek začne očekávat krátkodobé rozptýlení, které přináší otvírání zprávy. Pokud zůstane toto očekávání nenaplněno, může narůstat do takové míry, že máte mítink plný nervózních manažerů, kteří pod stole kontrolují svoje iPhony, i když vědí, že jim nejspíš přišly jen upozornění. Na druhou stranu, pokud si někdo vypne vibrační zvonění, a tím pádem odstraní podnět, mohou ostatní pracovat celé hodiny, aniž by pomysleli na kontrolu svých smartphonů.
Vědci studovali mozky alkoholiků, kuřáků a jedlíků a vyzkoumali, jak se mění jejich neurologie - struktury jejich mozků a hladina neurochemikálií v jejich mozku, když bažení hluboce zapustí. Zvláště silné zvyky vytvářejí jakési závislostní reakce, takže se chtění rozvine v náruživé bažení, které nutí mozek spustit autopilota.
Přesto nad námi nemají tato bažení absolutní moc. V audioknize Síla zvyku vám Charles Duhigg/Jiří Schwarz řekne, jaké mechanismy nám mohou pomoci ignorovat naše pokušení. Abychom totiž překonali zvyk, musíme rozpoznat, jaké bažení nás ovládá. A dost dobře toho můžeme využít i naopak.
Síla bažení při tvoření dobrých návyků
Podívejme se, jak vzniká zvyk pravidelně cvičit. V roce 2002 chtěli výzkumníci s New Mexico State University přijít na to, proč lidé pravidelně cvičí. Studovali 266 jedinců, z nichž většina cvičila alespoň třikrát týdně. Zjistili, že jich mnoho začalo běhat nebo posilovat z ničeho nic, nebo protože měli najednou volný čas, nebo protože se chtěli vypořádat s nenadálým pracovním stresem. Přesto důvod, proč pokračovali (proč se jim to stalo zvykem), byl fakt, že vyhledávali určitou odměnu, po které bažili.
Většina z nich odpovídala shodně. Začali pravidelně cvičit, protože se pak cítili dobře - začali očekávat a bažit po endorfinech a dalších neurochemikáliích, které na ně působily během cvičení. Odpovídali, že cvičení jim dávalo pocit "úspěchu" - začali bažit po pravidelném pocitu vítězství. Sledování svých výkonů a odměna sebe sama byla dostatečným důvodem učinit z fyzické aktivity zvyk.
Takže, když chcete začít ráno běhat, je zásadní, abyste si vybrali jednoduchý podnět (nachystání oblečení bot k posteli) a jasnou odměnu (endorfiny, které vám při běhání zaplaví organismus, posouvání vlastních hranic,...). Bezpočet studií však prokázal, že podnět a odměna samy o sobě nestačí, aby zvyk vydržel. Pouze když váš mozek začne očekávat odměnu (bažit po endorfinech nebo úspěchu), stane se přirozené zavázat si každý den tenisky. Podnět, který odstartuje rutinní akci, musí také odstartovat bažení po odměně.
„Jistým způsobem jsme jako opice. Když vidíme nabídku dezertů, hranolky nebo chipsy na stole, náš mozek to jídlo začne očekávat, i když nemáme hlad. Náš mozek po nich baží. Upřímně řečeno, já ani nemám rád takové jídlo, ale najednou je strašně těžké odolat. A jakmile je sním, cítím ten báječný pocit, jak je bažení uspokojeno. Je to ponižující, ale takhle zvyky fungují. Stejný proces mi ale umožňuje vytvářet si dobré zvyky. Pracuji tvrdě, protože jsem pyšný na svoje objevy. Cvičím, protože očekávám, že se budu poté cítit dobře. Jen si přeji, abych si mohl více vybírat.”
- Wolfram Schultze, Cambridge University
