Skrytý potenciál

Výukové styly mají jen jednu drobnou vadu. Je to mýtus. Když tým expertů komplexně posoudil výzkumy týkající se výukových stylů za několik desítek let, seznal, že tato teorie má jen pramalou oporu v datech. V kontrolovaných experimentech s konkrétními lekcemi se ani v dlouhodobých studiích v průběhu semestru neukázalo, že by si mladí či dospělí studenti vedli v testech lépe, když změnili své studijní návyky nebo když se učitelé přizpůsobili jejich schopnostem či preferencím. „Neexistuje žádný přiměřený soubor důkazů, který by dával důvod k tomu, brát v obecné vzdělávací praxi ohled na různé výukové styly,“ uzavírají autoři. „Kontrast mezi obrovskou popularitou přístupu postaveného na výukových stylech a nedostatkem důvěryhodných dokladů o jeho užitečnosti je… zarážející a znepokojivý.“

Nechceme se vracet zpět k rigidnímu modelu učení jako v továrně. Neměli bychom ale ani škatulkovat lidi pomocí rigidních výukových stylů. Samozřejmě, že při získávání nových znalostí a dovedností možná preferujete nějaký konkrétní styl. Teď už ale víme, že vaše preference není pevně daná a když budete jen vycházet vstříc svým silným stránkám, připravíte se o příležitost zlepšovat ty slabé.

Způsob, jakým se rádi učíte, vám zajišťuje pohodlí, ale nemusí nutně představovat cestu, kterou se učíte nejlépe. Někdy vám dokonce učení půjde lépe tím nejméně pohodlným způsobem, protože musíte víc zabrat. To je první podoba odvahy: být dost stateční přijmout nepohodlí a vyhodit svůj výukový styl z okna. Jeden z nejvýmluvnějších příkladů jsem našel v žánru komediálních skečů. Když Steve Martin začal v 60. letech se standupy, byl to jeden propadák za druhým. Během jednoho představení se dokonce v publiku zvedl nějaký provokatér a hodil po něm sklenici červeného vína. „Neměl jsem přirozený talent,“ rekapituluje to Steve. A jeho první kritici s ním byli zajedno: jeden z nich napsal, že jde o „největší přešlap v obsazení v historii losangelského standupu“.

Zamyslíte-li se nad tím, jak skvělí performeři zvládají svoje řemeslo, zdá se přirozené, že se učí posloucháním, díváním a napodobováním. To dělal i Steve: poslouchal jiné komiky, sledoval, jak se při představení pohybují, do toho přimíchal nějaké svoje historky a výsledný koktejl zkoušel předvést. Přestože ale do svých vystoupení investoval nespočetné hodiny příprav, pořád jim chyběl šmrnc. Jeden večer mluvil pět minut, aniž by se někdo zasmál… a pak ještě pět minut… a znovu. Dvacet minut se potil na jevišti a za celou dobu se nikdo ani neuchechtl. K tomu, aby rostl, poslouchání, dívání se a napodobování nestačilo.